24 C 102/2022-41 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou došlou soudu dne 27.10.2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 47 434 Kč a 8,5% roční úrok z prodlení z částky 47 434 Kč od 26.10.2021 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že dne 21.5.2019 uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit předchůdci žalobce celkem částku 86 290,92 Kč v měsíčních splátkách po 2 396,97 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Dne 18.5.2021 uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o uznání dluhu na částku ve výši 47 434 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s plněním dvou splátek, a proto žalobce dluh zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 25.10.2021. Podáním došlým soudu dne 12.9.2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky ve výši 14 469 Kč s odůvodněním, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet. Nadále požadoval po žalovaném dlužnou jistinu ve výši 32 965 Kč a 8,5% roční úrok z prodlení z částky 32 965 Kč od 26.10.2021 do zaplacení. 2. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil, souhlasil s tím, aby soud rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 21.5.2019 a výpisem z běžného účtu vedeného u [právnická osoba], bylo prokázáno, že předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému dne 21.5.2019 úvěr ve výši 40 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2020, uzavřenou mezi společností [právnická osoba], a žalobcem bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba], jako postupitel postoupil na žalobce pohledávky uvedené v příloze č. 1, mezi jinými i pohledávku za žalovaným (pořadové [číslo]). Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4.12.2020 bylo žalovanému odesláno dne 7.12.2020. Splátkovou dohodou uzavřenou mezi účastníky dne 18.5.2021 uznal žalovaný vůči žalobci dluh ze smlouvy o úvěru č. [číslo] ve výši 47 434 Kč a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 17. dni v měsíci, a to od 17.6.2021. Výzvou před podáním žaloby ze dne 18.10.2021, odeslanou dne 19.10.2021, vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky do 25.10.2021. 4. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného od 1.1.2011 do 24.2.2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1.12.2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (jenž lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jenž lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.). 5. Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by žalobce ve shora uvedeném smyslu posuzoval schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet úvěr, a proto soud vyhodnotil uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 21.5.2019 jako neplatnou, neboť odporuje zákonu (§ 580 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – o. z.). Žalobce v rámci svého vyjádření uvedl, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet, a nad požadovanou jistinu vzal žalobu zpět. O částečném zpětvzetí žaloby soud rozhodl v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení zastavil. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 7. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Soud dospěl k závěru, že žalobě lze ve zbytku z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) vyhovět, a proto zavázal žalovaného vydat žalobci poskytnuté peněžní prostředky, které žalovaný nevrátil, a to částku ve výši 32 965 Kč a 8,5% roční úrok z prodlení z částky 32 965 Kč od 26.10.2021 do zaplacení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle kterého výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Repo sazba činila v druhém pololetí r. 2021 0,5 %, a proto úrok z prodlení byl stanoven ve výši 8,5 % ročně. 11. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 146 občanského soudního řádu. Žalobce měl ve věci úspěch jen částečný, a proto soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva poměrně rozdělil. Soud ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu stanovil odměnu za právní služby v souladu s ustanoveními o odměně uvedenými ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 120/2014 Sb. (dále jen„ advokátní tarif“). Řízení o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a proto soud pro stanovení náhrady nákladů řízení do podání návrhu na zahájení řízení včetně aplikoval § 14b advokátního tarifu s přihlédnutím k celkové výši odměny podle § 14b odst. 4 advokátního tarifu. 12. Náklady řízení se skládají z odměny