24 C 238/2021-42 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou došlou soudu dne 29.7.2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku ve výši 370 202 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že jako zaměstnanec právního předchůdce žalované [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], utrpěl dne 14.2.2007 pracovní úraz. Mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného byla dne 7.4.2011 uzavřena dohoda o narovnání, v níž smluvní strany uvedly, že„ rozhodný průměrný výdělek pro účely náhrady škody vypočítán z roku 2007 činí 29 096 Kč, když tento výdělek je výhodnější než za 4. čtvrtletí 2007“ Tento rozhodný výdělek byl stanoven nesprávně. Žalobce utrpěl pracovní úraz v únoru 2007, a proto rozhodným obdobím je 4. čtvrtletí roku 2006. Průměrný výdělek za 4. čtvrtletí roku 2006 je vyšší, než částka, která je uvedena v dohodě o narovnání. Žalobce měl v měsíci 10/ 2006 mzdu v hrubé výši 30 892 Kč, v měsíci 11/ 2006 ve výši 24 582 Kč a v měsíci 12/ 2006 ve výši 55 285 Kč, průměrný výdělek tedy činí částku ve výši 36 920 Kč ( (30 892+24 582+55 285):3). Pro případ námitky, že rozhodný průměrný výdělek byl stanoven dohodou o narovnání, žalobce uvedl, že se jedná o mzdový nárok žalobce jako zaměstnance, kdy dle ustanovení § 4a odst. 4 zákoníku práce: „Vzdá-li se zaměstnanec práva, které mu tento zákon, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis poskytuje, nepřihlíží se k tomu.“ Zaměstnanec se nemůže platně vzdát svých práv tím, že souhlasí se stanovením nižšího průměrného výdělku, než který mu náleží. Žalobce požadoval doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi náhradou za ztrátu na výdělku, která byla žalobci vyplacena, a náhradou, která měla být žalobci vyplacena, pokud by byl průměrný výdělek před pracovním úrazem stanoven správně ve výši 36.920 Kč, a to od 1.6.2018 do 31.5.2021. 2. Žalovaný učinil nesporným, že žalobce u právního předchůdce pracoval od roku 1996 na základě pracovní smlouvy ze dne 29.1.1996 jako [anonymizováno]. Žalobce utrpěl dne 14.2.2007 pracovní úraz. Pracovní poměr skončil výpovědí předanou žalobci dne 11.10.2007 s dvouměsíční výpovědní dobou, tj. k 31.12.2007, z důvodu dle ust. § 52 písm. e) zákoníku práce. Následně bylo v soudním řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod č. j. [spisová značka] prokázáno, že pracovní úraz ze dne 14.2.2007 byl hlavní a rozhodující příčinou trvalé zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce [anonymizováno]. Dne 7.4.2011 byla mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaný uznal pracovní úraz jako hlavní příčinou trvalé zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce. Touto dohodou byl stanoven rovněž průměrný výdělek pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tento průměr byl počítán z roku 2007, neboť byl pro žalobce výhodnější než za 4. čtvrtletí 2007. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Na svou obranu uvedl, že podle zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Průměrným výdělkem před vznikem škody se dle zákoníku práce (Valentová, K., Procházka, J., Janšová, M., Odrobinová, V., Brůha, D. a kol. Zákoník práce. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2020) nerozumí průměrný výdělek před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek, kterého zaměstnanec dosahoval před okamžikem, než se jeho pracovní schopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snížily natolik, že došlo ke ztrátě na výdělku. Podle § 271l zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu, jsou dva samostatné nároky, které nepřísluší vedle sebe. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že každá z náhrad představuje samostatný nárok a od toho se odvíjející dva průměrné hrubé měsíční výdělky – a rovněž dvě odlišná rozhodná období, ze kterých je při výpočtu náhrad u žalobce vycházeno. Podle data nároku se pak při výpočtu průměrného výdělku před vznikem škody vychází z rozhodného období předchozího kalendářního čtvrtletí (§ 354 zákoníku práce), nebo je-li to pro zaměstnance výhodnější (§ 271m zákoníku práce), je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok. Pokud není v rozhodném období odpracováno 21 směn (např. z důvodu pracovní neschopnosti zaměstnance), je třeba stanovit výdělek pravděpodobný (§ 355 zákoníku práce). Průměrným výdělkem před vznikem škody se pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle zákoníku práce rozumí průměrný výdělek platný ke dni vzniku nároku na tuto náhradu. Rozhodným obdobím je kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém je průměrný výdělek použit pro uspokojení nároků zaměstnance. Při řešení problematiky rozhodného období pro výpočet průměrného výdělku před vznikem škody lze vycházet také z judikátu Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2013, sp. zn. 21 Cdo 3142/2012 – z odůvodnění: Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání nemá význam skutečnost, jakým způsobem nemoc z povolání ovlivnila celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena nemocí z povolání), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky nemoci z povolání. Uvedené lze analogicky vztáhnout na pracovní úraz. Co se týká případu žalobce, až do skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nedošlo u žalobce ke škodě v podobě snížení jeho výdělku. Náhrada za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Žalovaný dále uvedl, že žalobci byla od března až do skončení nemocenské v listopadu 2007 vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší náhrady mzdy. 4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného od roku 1996 jako [anonymizováno] na základě pracovní smlouvy ze dne 29.1.1996. Žalobce utrpěl dne 14.2.2007 pracovní úraz. Pracovní poměr skončil výpovědí předanou žalobci dne 11.10.2007 s dvouměsíční výpovědní dobou, tj. k 31.12.2007. Dne 7.4.2011 byla mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaný uznal pracovní úraz ze dne 14.2.2007 jako hlavní příčinou trvalé zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce. Z Dohody o narovnání bylo zjištěno škoda byla vyčíslena od 9.1.2008 a že průměrný výdělek pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl počítán z roku 2007, neboť byl pro žalobce výhodnější, než za 4. čtvrtletí 2007. 5. Soud na takto zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná ustanovení zákoníku práce platná a účinná v době vzniku pracovního úrazu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 6. Předmětem sporu bylo období, z kterého měl být žalobci stanoven průměrný měsíční výdělek pro náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve vztahu k poklesu výdělku způsobeném pracovním úrazem ze dne 14.2.2007, a to zda za IV. čtvrtletí roku 2006 (před pracovním úrazem) nebo zda za období roku 2017 (před skončením pracovního poměru). Lze odkázat na argumentaci žalovaného, přičemž podstatné je to, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 370 zákoníku práce) a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 371 zákoníku práce) z téhož důvodu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe (§ 381 zákoníku práce). Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od pracovního úrazu do konce listopadu 2007, byla žalobci poskytnuta do plné výše výdělku před úrazem. K další ztrátě na výdělku, a to po skončení pracovní neschopnosti, došlo v souvislosti s ukončením pracovního poměru pro následky pracovního úrazu ze dne 14.2.2007 a dohodnutým dnem, od kterého byla škody vyčíslena v Dohodě o narovnání, tj. od 9.1.2008. Stanovení průměrného výdělku pro náhradu škody po skončení pracovní neschopnosti za předchozí kalendářní rok (rozhodné období) 2007 (za situace, že je výhodnější než za kalendářní čtvrtletí) považuje soud za správné (§ 354, § 382 zákoníku práce), a proto žalobu zamítl. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žalobce by v řízení neúspěšný, žalovaný se jejich náhrady výslovně vzdal.