16 C 1/2022-52 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se svojí žalobou, která byla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručena dne 19. 11. 2019 a která byla postoupena Okresnímu soudu v Karviné dne 14. 10. 2021, domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 807,30 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tvrzením, že předmětnou pohledávku nabyla od původní věřitelky, společnosti [právnická osoba] na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 8. 2019. Na základě Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 29. 6. 2016 se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 13,9 % ročně a dále s poplatky dle platného ceníku. Vzhledem k neplnění smluvních podmínek banka dne 5. 6. 2019 přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 55 707,30 Kč, poplatku ve výši 2 100 Kč, částky 1 892,60 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 13,90 % p.a. počítaného z jistiny úvěru od 6. 6. 2019 do 1. 9. 2019, částky ve výši 1 413,26 Kč na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek od 6. 6. 2019 do 1. 9. 2019 a dále smluvního úroku 13,90 % p.a. z částky 55 707,30 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení a dále zákonného úroku z prodlení 9,75 % p.a. z částky 55 707,30 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. 3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. k projednání věci samé nebylo nařízeno jednání, poněvadž ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů přiložených k žalobě a jejímu doplnění, a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (právní fikce souhlasu ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V Žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 29. 6. 2016 žalovaný uvedl osobní informace o sobě jakožto o žadateli o úvěr. Žalovaný byl v době žádosti ženatý, žil ve vlastním bytě/domě s dalšími 2 osobami v domácnosti a pracoval ve společnosti [právnická osoba] Jeho průměrný měsíční příjem činil 17 525 Kč a výdaje 0 Kč. Banka pak dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti poskytnut Kontokorentní úvěr a Spotřební úvěr, obojí u [právnická osoba] Po posouzení úvěruschopnosti pak se žalovaným banka uzavřela Smlouvu o úvěru. Na základě Smlouvy o úvěru ze dne 29. 6. 2016, která byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako bankou a žalovaným jako klientem, se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr a ten se zavázal jej splatit a zaplatit také úroky z úvěru a další ceny. Výše smluveného úvěru činila 70 000 Kč a úroková sazba byla nastavena ve výši 13,90 % ročně. Žalovaný měl úvěr a úroky z něj splácet v měsíčních splátkách po 1 312 Kč ke každému 20. dni v měsíci a úvěr měl být splacen nejpozději do data 20. 6. 2023. Suma 70 000 Kč byla žalovanému převedena na účet dne 29. 6. 2016, jak je uvedeno v Příkazu k úhradě. V Dodatku ke Smlouvě o úvěru ze dne 16. 10. 2018 bylo na žádost žalovaného sjednáno, že splátky za období od 22. 10. 2018 včetně do 19. 11. 2018 včetně jsou odloženy a po skončení tohoto období budou nejdříve splaceny odložené splátky a konečná splatnost úvěru se tak prodlouží do data 21. 8. 2023. V Dodatku ke Smlouvě o úvěru z data 15. 1. 2019 se opět na žádost žalovaného změnily podmínky splácení úvěru, když původní doba splácení k 20. dni v měsíci se změnila na splátky k 23. dni v měsíci a doba splatnosti se prodloužila do data 25. 9. 2023. Podle vyjádření žalobkyně o čerpání a hrazení částek na úvěr žalovaný celkem načerpal částku ve výši 70 000 Kč a právnímu předchůdci žalobkyně uhradil částku 40 247 Kč. Dopisem ze dne 5. 6. 2019 banka informovala žalovaného o rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu z důvodu neuhrazení pohledávky v termínu. Dne 17. 8. 2019 byla mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní podepsána Smlouva o postoupení pohledávek a toto postoupení bylo žalovanému sděleno dopisem ze dne 9. 9. 2019. Dne 10. 9. 2019 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva, na základě které měl žalovaný žalobkyni zaplatit částku 70 214,73 Kč s příslušenstvím. 5. Žaloba je důvodná toliko částečně. 6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 o. z. Dle této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 6. 2016 na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč a žalovaný se je zavázal platit úrok ve výši 13,90% ročně. Žalovaný se zavázal hradit poskytnutý úvěr formou měsíčních splátek ve výši 1 312 Kč, vždy nejpozději do 20. Dne v měsíci. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Jelikož žalovaný nereagoval na výzvy banky k zaplacení, prohlásila banka dne 5. 6. 2019 celý úvěr za splatný. 7. Vzhledem k tomu, že s ohledem na postavení účastníků se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 1. 2011, tj. v době uzavření smlouvy, musel se soud zabývat tím, zda žalobkyně jako věřitel dostála své povinnosti vyplývající z ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak k tomu nebyly soudu předloženy ani navrženy žádné důkazy. V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu jsou zaznamenány pouze osobní údaje žalovaného, nikoli však údaje o jeho příjmové a výdajové stránce. Nebylo prokázáno ani to, že by žalovaný byl věřitelem prověřen v externích úvěrových registrech, jak žalobkyně tvrdí. Žalobkyně sice disponovala výpisem z účtu žalovaného vedeného u České spořitelny, nicméně z toho nelze učinit závěr o řádném zkoumání příjmové a výdajové stránky žalovaného, jak tvrdí žalobkyně. 8. Žalobkyně tedy neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a je proto nutno dospět k závěru, že shora uvedená smlouva je ve smyslu § 9 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 tohoto zákona, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Plnila-li proto žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 70 000 Kč, pak je žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru poníženou o plnění, které již poskytl, tj. o částku 40 247 Kč. Soud proto žalobě vyhověl v částce 29 753 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky, na které má nárok podle ust. § 1970 o. z., a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Úroky byly žalobkyni přiznány z částky 29 753 Kč za dobu od 17. 9. 2019 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 28 054,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 892,60 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 413,26 Kč, s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 55 707,30 Kč za dobu od 2. 9. 2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 55 707,30 Kč za dobu od 2. 9. 2019 do zaplacení (neuhrazené úroky z prodlení), soud žalobu zamítl, neboť tyto nároky mají původ v absolutně neplatné smlouvě. 9. Žalovaný byl, měřeno poměrem úspěchu, ve věci úspěšnější než žalobce. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. by měla žalobkyně povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.