24 C 78/2023-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 59 073,66 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 984,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 989,19 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 34 445,48 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení ve výši 10 % a úrok 29 % ročně z částky 34 445,48 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], uzavřela dne 2. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Peníze žalovaná v den uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Žalovaná se zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem celkem částku ve výši 63 079 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3505 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 byla s účinností od 28. 1. 2022 pohledávka, která bez příslušenství činila ke dni postoupení 82 776,89 Kč, postoupena na žalobce. Žalovaná uhradila celkem částku 2 500 Kč. 2. Žalobce se z jednání omluvil, žalovaná se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Smlouvou o zápůjčce [číslo] uzavřenou dne 2. 8. 2019 bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba], [IČO], poskytla žalované částku ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit společnosti i s dohodnutým souhrnným poplatkem ve výši 28 079 Kč celkem částku 63 079 Kč v 18 měsíčních splátkách po 3505 Kč (poslední splátka činila 3494 Kč). Žalovaná potvrdila, že půjčenou částku převzala v hotovosti. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalované uhradila celkem částku 2 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek (včetně přílohy č. 1, str. 5, poř. [číslo]) uzavřenou dne 28. 1. 2022 mezi [právnická osoba], [IČO], a žalobcem bylo prokázáno, že na žalobce byla postoupena pohledávka za žalovanou z výše uvedené půjčky. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022 bylo žalované odesláno dne 24. 2. 2022 a výzva k úhradě ze dne 6. 6. 2022 byla odeslána dne 7. 6. 2022. 4. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (jenž lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet, viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jenž lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.). 5. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Podle § 87 odst. 1 věty první a třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soud dospěl k závěru, že žalobce coby poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když při hodnocení schopnosti žalované splácet úvěr vycházel z údajů poskytnutých žalovanou o výši čistého příjmu, přičemž žádným způsobem neověřoval skutečné výdaje žalované. V souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. soud dovodil, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb., a proto smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 2. 8. 2019 vyhodnotil jako neplatnou. 8. Za situace, že smlouva o úvěru byla shledána neplatná jako celek, vzniklo žalobci ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud proto žalobě částečně vyhověl a zavázal žalovanou zůstatek z poskytnuté částky, který činí 32 500 Kč, žalobci vrátit, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Žalovaná byla požádána o plnění (za situace, že nebyla prokázána dřívější výzva k vrácení poskytnuté částky doručená do dispozice žalované) doručením žaloby dne 17. 5. 2023. Žalovaná byla povinna plnit prvního dne poté, tj. dne 18. 5. 2023 (§ 563 obč. zák.). Následujícího dne po splatnosti, tedy dnem 19. 5. 2023, se žalovaná dostala do prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle kterého výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to s přihlédnutím k § 153 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého soud nemůže překročit návrhy účastníků. Repo sazba pro druhé pololetí r. 2023 je stanovena ve výši 7 %, a proto úrok z prodlení činí 15 % ročně a převyšuje tak žalobcův požadavek. Soud proto úrok z prodlení přiznal v požadované výši 10 % ročně. 9. Ve zbytku soud žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 26 573,66 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 984,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 989,19 Kč a zákonný 10% roční úrok z prodlení z částky 34 445,48 Kč od 29. 1. 2022 do 18. 5. 2023 a z částky 1 945,48 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení, a dále úrok ve výši 29 % ročně z částky 34 445,48 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, zamítl. 10. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na jejich náhradu přiznáno. Žalobce byl v řízení převážně neúspěšný a žalované, jak z obsahu spisu vyplývá, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.