28 C 125/2023-26 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 20 668 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 668 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 12. 11. 2022 do zaplacení, částku 3 127,13 Kč, úrok ve výši 102,1 % ročně z částky 13 989,70 Kč za dobu od 12. 11. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 110 628 Kč, s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla částku 33 000 Kč, žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, v důsledku něhož byl úvěr zesplatněn je dni 10. 11. 2022, nová jistina úvěru je složena z nesplacené jistiny úvěru a z nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut a náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením. Žalovaný byl před podáním žaloby písemně vyzván k uhrazení dluhu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 10. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 33 000 Kč za roční úrok 166,41 %. V rámci listiny onačené jako„ hodnocení klienta“ je uveden pravidelný čistý příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši 10 500 Kč, výdaje (životní minimum) 3 410 Kč, nájemné a inkaso 2 000 Kč, ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod.) 0 Kč. Splátky úvěru 0 Kč. Jako volné zdroje je uvedena částka 4 090 Kč. Žalovaný nežije s nikým ve společné domácnosti, nemá děti, bydlí v pronájmu. Z výplatní pásky na jméno žalovaného za období červen 2017, červenec 2017, srpen 2017 a pracovní smlouvy včetně dodatku, soud došel k závěru, že žalobkyně z těchto ověřovala příjem žalovaného. Z výpisu záznamů z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný neměl dluhy po splatnosti evidované v tomto registru, z výpisu NRKI bylo zjištěno střední riziko. 4. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu. 5. Soud nehodní další provedené důkazy, neboť s ohledem na dále uvedené právní posouzení věci jsou zjištění z nich učiněná ve věci právně irelevantní. 6. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na ujednání smlouvy, na kterou dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, s odbornou péčí, jak ji vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. 9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Z předložených důkazů vyplývá, že byly ověřovány pouze příjmy žalovaného, nikoli výdaje. K prokázaní skutečné výše výdajů nebyly předloženy žádné podklady. Odhadované měsíční výdaje jsou uvedeny v takové výši, jaká neodpovídá ekonomické realitě, tedy obecně není dostačující pro pokrytí základních životních potřeb žalovaného. Přičemž pokud je uvedeno, že žalovaný bydlí na jako nájemník, tak by zjištění alespoň skutečných nákladů na bydlení nebylo spojeno s nepřiměřeným obtížemi, např. předložením nájemní smlouvy. Jestliže žalobkyně nedoložila veškeré listiny, na základě kterých měly být údaje ověřeny (ačkoli k jejich doložení byla soudem s náležitým poučením dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána), a je povinností poskytovatele úvěru tyto dokumenty uchovávat, dle § 78 odst. 1, odst 2. písm. b) ZoSÚ, soud došel k závěru, že příjmy a výdaje nebyly řádně ověřeny a současně bylo jejich ověření v souladu s výkonem odborné péče na místě, a to zejména s ohledem na zjištěnou výši příjmu žalovaného, která byla natolik nízká, že pokud by výše nákladů na bydlení činila více, než uváděné 2 000 Kč, pak by žalovaný nebyl schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětných smluv stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR- Finance s.r.o. v. GK., ve věci C -679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání