28 C 195/2023-19 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí částku 14 860 Kč s úrokem z prodlení z částky 14 860 Kč za dobu od 29. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně s odůvodněním, že s žalovaným dne 4. 5. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla 20 000 Kč, a žalovaný byla povinen poskytnutou částku spolu souhrnným poplatkem ve výši 16 360 Kč, uhradit v týdenních splátkách ve výši 606 Kč. Žalovaný uhradil celkem 21 500 Kč. Úrok z prodlení žalobkyně požaduje od dne následujícím po sjednaném datu splatnosti poslední splátky. 2. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně; vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti; žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k soudu bez omluvy nedostavil, o odročení jednání nepožádal. 3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 4. 5. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným, ve smlouvě si smluvní strany sjednaly, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 20 000 Kč, a žalovaný se zavazuje zaplatit úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách ve výši 606 Kč, první splátka je splatná 11. 5. 2021 a každá další splátka 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že přijal v hotovosti jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, tímto má soud za prokázáno, že žalovaný od žalobkyně předmětnou částku obdržel. Ke smlouvě se váže formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru. Z přehledu úhrad ke smlouvě [číslo] má soud za prokázáno, že žalovaný celkem na pohledávky dle uvedené smlouvy uhradil 21 500 Kč. Žalobkyně k prokázání toho, že před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, předložila evidenční kartu klienta ze dne 4. 5. 2021. V evidenční kartě podepsané žalovaným a osobou oprávněnou jednat za žalobkyni je uvedeno, že žalovaný žádá o poskytnutí částky 20 000 Kč, ohledně majetkových a osobních poměrů jsou formou zaškrtnutí předtištěné varianty, resp. vyplněním příslušné kolonky formuláře, uvedeny následující údaje. žalovaný bydlí jako„ spolubydlící“, má středoškolské vzdělání, je rozvedený, není vlastníkem auta ani není majitelem nemovitosti, nebyl soudně stíhán, nebyl trestně stíhán, neměl již dříve úvěr od žalobkyně. Žalovaný je zaměstnaný na dobu neurčitou, je uveden zaměstnavatel ([příjmení] [příjmení] [jméno]), pracovní pozice žalovaného (zdravotní sestra), zaměstnání mělo být ověřeno Výdaje jsou uvedeny ve výši 4 871 Kč jako výdaje na bydlení. výše čistého příjmu 14 668 Kč, tento údaj měl být ověřen dle pracovní smlouvy a výplatní pásky za měsíc 2 a 3 roku 2021. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně dopisem odeslaným 23. 9. 2022 (zjištěno z výzvy samé a přehledu odeslané pošty), vyzván k uhrazení dluhu do 7 dnů od doručení výzvy. 4. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu. 5. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., podle kterého přenechá-li zapůjčitel (právní předchůdkyně žalobkyně) vydlužiteli (žalovanému) zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na základě smlouvy žalovaný obdržel od žalobkyně částku 20 000 Kč. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2021 (dále jen„ ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena z jiných zdrojů. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr. 6. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, předložená„ evidenční karta klienta“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně. Z předložených důkazů vyplývá, že byly ověřovány pouze příjmy žalovaného (nadto nebylo žalobkyní předloženy listiny, na základě kterých mělo k ověření údajů dojít), nikoli výdaje. Právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala k prokázaní skutečné výše výdajů žalovaného žádné podklady, přičemž pokud je uvedeno, že žalovaný není vlastníkem nemovitosti, tedy z podstaty věci, uspokojuje svou bytovou potřebu jako nájemník (byť je uvedeno, že jako spolubydlící), tedy by objektivní zjištění alespoň skutečných nákladů na bydlení nebylo spojeno s nepřiměřeným obtížemi, požadavek na předložení nájemní smlouvy, či výpisu z účtu, v němž bude uvedena odchozí platba nájemného a záloh na služby, není jistě požadavkem jdoucím nad rámec odborné péče poskytovatele úvěru. Dále pak má soud za to, že bylo na místě přistoupit k prověření dalších závazků žalovaného, a to dotazem do příslušného registru spotřebitelských úvěrů a centrální evidenci exekucí. Což žalobkyně ani netvrdila, že by učinila, a z předložených důkazů toto nevyplývá. Oprávněnost uvedených požadavků je ještě zesílena skutečností, že žalobkyně inkasovala za„ zpracování“ úvěru poplatek ve výši 6 000 Kč Břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o tom, že poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, leží v této věci na žalobkyni. Byla to tedy žalobkyně, která byla v řízení povinna tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokázat. Jelikož se žalobkyně nedostavila k jednání, soud jí nemohl poskytnout poučení o neúplných tvrzeních a neprokázání rozhodných skutečností ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Z provedeného dokazování soudu dospěl k závěru, že výdaje žalovaného nebyly řádně zjištěny a ověřeny, a současně bylo jejich ověření v souladu s výkonem odborné péče na místě. Žalobkyně tak při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom, že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR- Finance s.r.o. v. GK., ve věci C -679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že