18 C 333/2023-29 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 8. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 71 256,24 Kč s příslušenstvím. Žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 3. 5. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Celková částka čerpaná žalovaným byla ve výši 119 995,41 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost pravidelně a včas hradit měsíční splátky vyčerpané výše úvěru. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 80 919 Kč. Odstoupením od úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 28. 2. 2023 za splatný. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16. 3. 2023 s účinností ke dni 21. 3. 2023 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci: Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Před podpisem smlouvy předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr zkoumala tak, že nahlédla do interních i externích databází třetích subjektů a dále vycházela z údajů sdělených žalovaným před uzavřením smlouvy, který v žádosti o úvěr uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 17 000 Kč a jeho výdaje 4 300 Kč. Pohledávka byla od , právnická osoba, postoupena na žalobkyni, to bylo žalovanému oznámeno v oznámení ze dne 29. 3. 2023. Zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu dne 28. 6. 2023, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě do 7. 7. 2023.4. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla oprávněna k podání žaloby, neboť jí byla pohledávka postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ve smyslu § 1879 o. z. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doručením oznámení o postoupení pohledávky. Uzavřenou smlouvu soud vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), na kterou nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále také jen ZoSÚ), přičemž podle §§ 86 a 87 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. Věřitel této své povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, tedy pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Soud přitom v dané věci konstatuje, že předchůdkyně žalobkyně své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, jelikož její závěr o úvěruschopnosti žalovaného vycházel toliko z údajů sdělených žalovaným bez jakéhokoli ověření těchto údajů.5. Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ). Žalovaná na základě neplatné smlouvy obdržela částku 119 995,41 Kč, uhradila již 80 919 Kč, byla proto zavázána k vrácení částky 39 076,41 Kč. Pokud jde o požadované příslušenství představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 ZosÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Žaloba tak byla ve zbylé části, tj. jistině a zbylém příslušenství zamítnuta s ohledem na shora uvedené.6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle § 142 odst. 2 o.s.ř., jelikož procesně úspěšnější žalované dle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.