18 C 49/2024-40 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 31. 1. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 896,62 Kč s příslušenstvím. Žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, ) uzavřela se žalovaným dne 28. 4. 2022 smlouvu o půjčce č. , číslo, . Na základě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 72 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku splácet v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 2 434 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 25. 5. 2022. Mezi bankou a žalovaným bylo sjednáno úročení peněžních prostředků ve výši 29,90 % ročně a další případné platby. Žalovaný porušil svou povinnost pravidelně a včas hradit měsíční splátky, a proto banka pohledávku žalovaného s účinností ke dni 17. 7. 2023 zesplatnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 30. 8. 2023 s účinností ke dni 1. 9. 2023 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalované požaduje zaplacení částky 67 896,62 Kč. Před podáním žaloby bal žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní výzvou, odeslanou doporučeně dne 13. 12. 2023.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav věci: Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, ) smlouvu o půjčce č. , číslo, , na základě které, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 72 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku splácet v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 2 434 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 25. 5. 2022. Před podpisem smlouvy předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného splácet úvěr zkoumala tak, že nahlédla do interních i externích databází třetích subjektů a dále vycházela z údajů sdělených žalovaným před uzavřením smlouvy. Pohledávka byla od , právnická osoba, . postoupena na žalobkyni s účinností ke dni 1. 9. 2023, což bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne 15. 9. 2023, odeslaným téhož dne. Zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu dne 13. 12. 2023, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě do 28. 12. 2023.4. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla oprávněna k podání žaloby, neboť jí byla pohledávka postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ve smyslu § 1879 o. z. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doručením oznámení o postoupení pohledávky. Uzavřenou smlouvu soud vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o. z.), na kterou nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále také jen ZoSÚ), přičemž podle §§ 86 a 87 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. Věřitel této své povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, tedy pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Soud přitom v dané věci konstatuje, že předchůdkyně žalobkyně své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, jelikož její závěr o úvěruschopnosti žalovaného vycházel toliko z údajů interních a externích databází třetích subjektů a údajů sdělených žalovaným bez jakéhokoli ověření těchto údajů.5. Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ). Žalovaný na základě neplatné smlouvy obdržela částku 72 000 Kč, uhradil již 19 189,96 Kč, byl proto zavázána k vrácení částky 52 810,04 Kč. Pokud jde o požadované příslušenství představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 ZosÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Žaloba tak byla ve zbylé části, tj. jistině a zbylém příslušenství zamítnuta s ohledem na shora uvedené.6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativním výrokem podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť procesní úspěch žalobkyně a žalovaného byl (při zohlednění příslušenství žalované pohledávky) téměř stejný, a tudíž žádnému z účastníků nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení.