24 C 306/2023-36 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 10. 2023 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 38 495,76 Kč s úrokem ve výši 15,49 % ročně z částky 33 174,94 Kč od 26. 7. 2023 do 23. 10. 2023 a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 33174,94 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 38 495,76 Kč od 27. 7. 2023 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že na základě projektu ze dne 4. května 2021 došlo k fúzi sloučením společnosti , jméno FO, , IČO , IČO, , se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , přičemž jmění zanikající společnosti , právnická osoba, ., přešlo na nástupnickou společnost , jméno FO, a.s., a to dne 1. 12. 2021, kdy došlo k zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Žalobce se žalovaným uzavřeli dne 6. 3. 2020 Smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na základě které žalobce poskytl žalovanému dne 6. 3. 2020 finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku v 32 splátkách po 4 286 Kč (vyjma poslední splátky). Ve smlouvě si strany ujednaly roční smluvní úrok ve výši 15,49 %, poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 2 000 Kč a měsíční pojištění ve výši 350 Kč.2. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.3. Smlouvou o úvěru ze dne 6. 3. 2020 se předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, .) zavázal poskytnout žalovanému za roční úrok 15,49 % částku ve výši 100 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit ve 32 měsíčních splátkách po 4 286 Kč. Úplným výpisem z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka , adresa, , bylo prokázáno, že na základě projektu ze dne 4. května 2021 došlo k fúzi sloučením společnosti , jméno FO, , Anonymizováno, ., IČO , IČO, , se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Jmění zanikající společnosti , právnická osoba, ., přešlo na nástupnickou společnost , jméno FO, a.s. Potvrzením o vyplacení úvěru a splátkovým kalendářem bylo prokázáno, že žalobci byla poskytnuta dne 6. 3. 2020 částka 100 000 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil 100 125 Kč. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru ze dne 9. 8. 2023 bylo zjištěno, že předchůdce žalobce vycházel z čistého měsíčního přijmu žalovaného ve výši 18 000 Kč, z celkově uvedených výdajů ve výši 12 000 Kč a z údajů uvedených v registrech NRKI, SOLUS, v insolvenčním rejstříku a z výpisů z účtu.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném do 28. 5. 2022) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb. účinného od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb. účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.).8. Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by žalobce (předchůdce žalobce) ve shora uvedeném smyslu posuzoval schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet poskytnutý úvěr, a proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru ze dne 6. 3. 2020 v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako neplatnou. Ničím neověřené výdaje žalovaného, nelze považovat za řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z výpisu z běžného účtu nelze bez dalšího v potřebném rozsahu zjistit výdaje žalovaného spojené s bydlením, zaměstnáním a ostatními potřebami.9. Za situace, že žalovaný předchůdci žalobce poskytnutou částku již ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátil, soud žalobu zamítl.10. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na jejich náhradu přiznáno. Žalobce byl v řízení neúspěšný a žalovanému, jak z obsahu spisu vyplývá, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.