27 C 287/2023-36 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 11. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 11 682 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne 7. 10. 2022 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě níž poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok a poplatky v 72 měsíčních splátkách po 1 298 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 15. 9. 2028. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, proto původní věřitel úvěr upomínkou ze dne 20. 12. 2022 zesplatnil. Žalovaný uhradil pouze 2 596 Kč. Žalovaný je v prodlení s úhradou 9 splátek úvěru po 1 298 Kč (celkem 11 682 Kč) splatných do zesplatnění. Tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy, předsmluvních informací, potvrzení o vyplacení částky, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, upomínky včetně podacího listu 2x, oznámení o postoupení pohledávky, lustrace na čl. 20 – 21 spisu, pracovní smlouvy a výplatních lístků na čl. 22 – 24, výpisu z účtu na čl. 25, kontroly OP na čl. 26, verifikační platby, dokladů na čl. 28 - 30.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, bylo zjištěno, že byla elektronicky uzavřena dne 7. 10. 2022 mezi společnost , právnická osoba, . a žalovaným. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částka 24 000 Kč bude zaslána na jeho účet a částka 6 000 Kč započtena na náklady poskytovatele specifikované v bodu 4.8. Smlouvy. Žalovaný uzavřel smlouvu tak, že zaslal akceptační částku 1 kč a do zprávy k převodu připojil text „Tímto souhlasím s návrhem smlouvy č., číslo, “. Z výpisu z účtu soud dále zjistil, že společnost dne 9. 10. 2022 zaslala na tento účet žalovaného částku 24 000 Kč pod VS , var. symbol, . Žalovaný se zavázal vrátit jistinu, úrok a sjednané poplatky v 72 měsíčních splátkách po 1 298 Kč do 15. 9. 2028. Z potvrzení o příjmu a 2 výplatních pásek vzal soud za zjištěno, že žalovaného čistý příjem za červen 2022 24 024 Kč, červenec 2022 činila 18 541 Kč. Dále žalovaný doložil výpis z běžného účtu, kopii svého oddacího listu a občanského průkazu. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný na tuto smlouvu dosud uhradil částku 2 596 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 1. 10. 2023 mezi , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému pouze částku 24 000 Kč a nikoliv celých 30 000 Kč, neboť částku 6 000 kč si předchůdkyně žalobkyně ponechala jako provizi. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice měla vyžádat po žalovaném doklady k jeho příjmové a výdajové stránce, k výdajové stránce však soudu žádné doklady předloženy nebyly. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně dostatečně řádně náklady žalovaného na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v , adresa, a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran po