28 C 365/2023-39 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 9. 2023 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 12 842,43 Kč spolu kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 065,03 Kč za dobu od 2. 3. 2023 do 31. 8. 2023, kapitalizovaným úrokem ve výši 915,75 Kč za dobu od 2. 3. 2023 do 31. 8. 2023, zákonným úrokem z prodlení z částky 12 842,43 Kč za dobu od 1. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 842,43 Kč za dobu od 1. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 11. 2015 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 10 000 Kč, ve formě možnosti povoleného přečerpání zůstatku na bankovním účtu žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se mimo jiné zavázal dlužnou částku splatit nejpozději do roku ode dne, kdy začne žalovaný úvěr čerpat. Úroková sazba činila ke dni sjednání smlouvy 18,9 % ročně, ke dni podání žaloby 15 % ročně. Žalovaný nedodržel své závazky ze smlouvy, nevyrovnal nepovolené přečerpání na účtu, nesplatil řádně a včas dlužnou jistinu úvěru. Žalobkyně proto dne 2. 3. 2023 převedla pohledávku z běžného účtu na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a výzvou ze dne 3. 3. 2023 žalovaného vyzvala k neprodlenému vyrovnání dlužné částky v celkové výši 13 075,20 Kč. Žalobkyně dne 3. 3. 2023, dne 10. 1. 2023 a dne 3. 3. 2023 zaslala žalovanému výzvu k zaplacení dlužné částky, na žádnou však žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.3. Soud z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění.4. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 23. 1. 2015 soud zjistil, že smlouvu uzavřela žalobkyně jako banka s žalovaným jako úvěrovaným klientem, a ve smlouvě se žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 10 000 Kč, jako kontokorentní úvěr, tedy možnost povoleného přečerpání zůstatku na bankovním účtu č. , č. účtu, , žalovaný je povinen poskytnutý úvěr splatit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy začne úvěr čerpat, s dohodnutou úrokovou sazbou ve výši 18,90% ročně.5. V dopise ze dne 10. 1. 2023 žalobkyně žalovaného upozorňuje na dluh po splatnosti, který vznikl přečerpáním limitu kontokorentu a vyzývá žalovaného k jeho úhradě, v dopise ze dne 3. 3. 2023 oznamuje žalobkyně žalovanému, že z důvodu, že nevyrovnal nepovolené přečerpání na účtu č. , tel. číslo, byla pohledávka z uvedeného účtu převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků, ke dni převodu činila celková dlužná částka 13 075,20 Kč a skládala se z nepovoleného přečerpání ve výši 12 842,43 Kč, řádných úroků a zákonných úroků z prodlení ve výši 232,77 Kč a vyzývá žalovaného k neprodlené úhradě. K uvedeným dopisům nebyly předloženy důkazy o jejich o odeslání žalovanému.6. Dopisem ze dne 22. 8. 2023, který byl dle připojeného poštovního podacího archu odeslán žalovanému téhož dne, advokát zastupující žalobkyni vyzval žalovaného k uhrazení dluhu vzniklého ze smlouvy č. , hodnota, , nejpozději do pěti dnů od doručení dopisu.7. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, (účet ke kterému byl sjednán kontokorentní úvěr dle smlouvy ze dne 23. 1. 2015) za období od 1. 12. 2015 do 28. 2. 2023, soud zjistil, že se jedná o účet žalovaného, z přehledu pohledávek uvedených v tabulce na konci výpisu za každý kalendářní měsíc soud zjistil kolik žalovaný každý měsíc celkem žalobkyni uhradil na pohledávky dle smlouvy o kontokorentním úvěru a došel k závěru, že žalobkyně zaúčtovala z plateb žalovaného na řádný úrok a úrok z prodlení za celé uvedené období celkem částku 12 296,88 Kč. Z předmětných výpisů je též patrné postupné čerpání a hrazení kontokorentu.8. Žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v rámci žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 15 300 Kč, který ověřila dle potvrzení zaměstnavatele. Toto potvrzení předložila k důkazu a soud má dle tohoto potvrzení za prokázané, že žalobkyně ověřila výši příjmu žalovaného, když v potvrzení je společností , právnická osoba, . uvedeno že žalovaný je její zaměstnanec s průměrným příjmem za posledních 12 měsíců ve výši 15 300 Kč.9. Výše uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu. Z dalším provedených důkazů soud vzhledem k níže podanému právnímu posouzení věci nezjistil žádné právně relevantní skutečnosti. Smlouvu o kontokorentním úvěru ze dne 23. 11. 2015 soud po právní stránce posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), na níž dopadala regulace zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 1. 12. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), kdy podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. Soud tedy vychází z toho, že žalobkyně jako věřitel byla povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž způsob a rozsah tohoto posouzení je určován účelem zákona, tak jak byl vymezen v zásadních rozhodnutích, na které navazuje veškerá další soudní rozhodovací praxe, a to usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 30/2015 a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. V případě porušení této povinnosti je pak smlouva bez dalšího neplatná, jinak by nemohlo dojít k naplnění účelu zákona a ochraně i širšího veřejného zájmu, jímž je ochrana společnosti před negativními vlivy vážícími se na předluženost spotřebitelů a jejich neschopnost splácet své závazky. Jedná se v podstatě o prevenci, a tedy skutečnost, zda spotřebitel skutečně byl či nebyl schopen úvěr splácet je bez relevance k jasně vymezenému zákonnému následku, neplatnosti smlouvy. Žalobkyně poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, v němž nejvyšší soud uvedl, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut), tímto se však excesivně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stejně jako od výše uvedených zásadních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, stejně jako od závazného výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 podávaného Evropským soudním dvorem, která je v českém právní řádu implementována právě zákonem o spotřebitelském úvěru.11. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil.12. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že řádně s odbornou péčí ověřila příjem žalovaného. Dále uvedla, že zjišťovala úvěrové zatížení žalovaného prostřednictvím výpisu z rejstříku CBCB, toto tvrzení však již nijak nedoložila. Za zásadní v této věci pak má soud to, že žalobkyně tvrdila, že ohledně výdajů žalovaného vyšla ze svého interního ekonomického modelu, pracující se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů včetně využití statistických údajů a normativních nákladů na bydlení.13. Soud vychází z toho, že poskytovatel spotřebitelského úvěru nesmí rezignovat na zjištění skutečných výdajů žadatele o úvěr, a to alespoň nákladů na bydlení, jenž tvoří mandatorní, nezbytnou, součást životních nákladů každého člověka a zjištění a ověření jejich výše není obvykle spojeno s nepřiměřenými obtížemi (předložením nájemní smlouvy, výpisem z účtu z něhož je patná odchozí platba nájemného apod.), a nelze tuto povinnost obcházet vytvořením modelu ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení, a nahradit skutečné výdaje částkou dle určení poskytovatele úvěru, bez toho, aby bylo ověřeno, že žadatel o úvěr skutečně nemá žádné prokazatelné výdaje.14. Soud tedy učinil závěr, že nebyla splněna povinnost posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí, jak to poskytovateli spotřebitelského úvěru ukládá § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr pak soud posoudil jako jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru),