27 C 182/2025-28 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 5. 2025 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 58 595,30 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 15. 7. 2023 uzavřena smlouva o nákupu na splátky č. L8906707218. Jedná se o smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 59 999 Kč. Úvěr byl sjednán jako účelový ve smyslu § 2398 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to za účelem koupě sjednaného zboží u prodejce , právnická osoba, . Žalovaná vyčerpala úvěr ve výši 59 999 Kč zaplacením ceny zboží prodejci (viz bod 3 smlouvy). Žalobkyně s žalovanou sjednaly úrokovou sazbu úvěru ve výši 19,99 % ročně. Ke dni 26. 4. 2024 žalobkyně zkapitalizovala smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení, pohledávka činila k datu 26. 4. 2024 finanční částku ve výši 63 663,02 Kč, když tuto částku tvoří: Nesplacená jistina ve výši 57 700,30 Kč, Kapitalizovaný smluvní úrok do 26. 4. 2024 ve výši 5 034,42 Kč, Kapitalizovaný úrok z prodlení do 26. 4. 2024 ve výši 33,30 Kč a Dlužné poplatky ve výši 895 Kč.2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o nákupu na splátky včetně obchodních podmínek, ceníku, splátkového kalendáře, standardních informací, žádosti o úvěr, 2x detail dotazu, Seznamu provedených kontrol, Výzvy k úhradě, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o nákupu na splátky č. , Anonymizováno, ze dne 15. 7. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne v elektronické podobě smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 59 999 Kč na nákup zboží. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky 19,9 % p.a. a poplatky v pravidelných 60 měsíčních splátkách po 1 700,70 Kč a poplatku za správu úvěru 99 Kč měsíčně splatných vždy k 17. dni v měsíci, počínaje dnem 17. 8. 2023. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně dne 17. 7. 2023 vyplatila na účet společnosti , právnická osoba, . pod VS , var. symbol, částku 59 999 Kč. Žalovaná uvedla měsíční příjem 28 000 Kč a výdaje 0 Kč. Soudu nebyly předloženy žádné dokumenty vztahující se k prověřování úvěryschopnosti bankou. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na úvěr uhradila částku 6 811,63 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).8. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaná čerpala částku v celkové výši 59 999 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Není doložena pracovní smlouva žalované, není zřejmé, zda byla v době uzavření smlouvy zaměstnána na dobu neurčitou či určitou, popř. zda měla jiný pravidelný příjem. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalované. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalované, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalované více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně nezkoumala podrobněji příjmy ani výdaje, zejm. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala i otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní