28 C 208/2025-41 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 14 630,36 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 7. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 63 100 Kč s postupným čerpáním. Žalovaný čerpal celkem 10 000 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala e-mailem ze dne 29. 4. 2024. Žalovaný je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 30. 4. 2024, žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 9950,06 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 176,80 Kč, smluvního úroku ve výši 3 775,42 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 728,08 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupkyně žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Z jednotlivých listinných důkazů soud učinil na základě dílčí skutkových zjištění následující závěr o skutkovém stavu.5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřené dne 7. 11. 2023 uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaným dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku až do výše 63 100 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalovaného č. , č. účtu, a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Byla sjednána úroková sazba 0,98 % denně. Z přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu , č. účtu, soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru dne platbami ze dne 7. 11. 2023, ve výši 3 500 Kč, 1 000 Kč, ze dne 28. 11. 2023 ve výši 1 500 Kč, ze dne 29. 11. 2023 ve výši 2 500 Kč, ze dne 7. 12. 2023 celkem 10 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet tak, že ověřila tvrzenou výši příjmu žalovaného z příchozích transakcí na bankovní účet žalovaného, a vyšla z příjmu ve výši 30 943 Kč, vypočítaných minimálních nákladů 5 110 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, .“ a listiny „Identifikované příjmy“. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dluhu před podání žaloby dopisem ze dne 19. 3. 2025, dle poštovního podacího lístku byl dopis odeslán žalovanému dne 19.3. 2025.6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit důkladně úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ.7. V dané věci žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřila výši příjmu žalovaného, ale již nikoli výši jeho skutečných výdajů, spokojila se toliko s tím, co uvedl sám žalovaný. Žalobkyně neprokázala své tvrzení, že zjišťovala další závazky žalovaného prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále žalobkyně ani netvrdili, natož aby prokázala, že zjistila a ověřila výši skutečných výdajů žalovaného na bydlení. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaný bude schopen poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.8. Je – li smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni zůstatek na poskytnuté jistině dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na poskytnutou jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni, zaplatil, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 2 037 Kč a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný byl opakovaně vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne 19. 3. 2025, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (poplatky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení j