28 C 20/2026-18 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11 830,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 366,98 Kč za dobu od 5. 7. 2025 do zaplacení, s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 5. 3. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 9 900 Kč s postupným čerpáním. První splátka byla splatná 4. 4. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat 27. 8. 2026. Žalovaná čerpala na základě smlouvy částku 5 000 Kč, dne 5. 3. 2025. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek a žalobkyně proto vypověděla smlouvu, o čemž žalovanou informovala e-mailem ze dne 4. 7. 2025. Žalovaná je tak v prodlení s úhradou celého dluhu od 5. 7. 2025. Žalobkyně požaduje smluvní ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 5. 4. 2025 do 4. 7. 2025.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupkyně žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Ze zjištění učiněných z jednotlivých listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.5. Ve smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 5. 3. 2025 uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovanou jako dlužníkem, se žalobkyně a žalovaná dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku až do výše 9 900 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, na účet žalované č. , č. účtu, a žalovaná poskytnuté peněžní prostředky vrátí v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek, splatnost 1. splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Byla sjednána úroková sazba 1,07 % denně. Z přehledu bankovních transakcí a výpisu z účtu , č. účtu, soud zjistil, že žalovaná od žalobkyně přijala na základě smlouvy platbu na svůj účet uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru dne 5. 3. 2025 ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované splácet tak, že ověřila tvrzenou výši příjmu žalované z příchozích transakcí na bankovní účet žalované, a vyšla z příjmu ve výši 9 559 Kč, což je součet všech příchozích plateb na účet žalované, dále vyšla z informací uvedených žalovanou, a to z pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 13 000 Kč, dalších nezbytných měsíčních výdajů 0 Kč, ostatních zbytných výdajů 5 000 Kč. Žalovaná při žádosti o úvěr uvedla výši příjmu 22 000 Kč. Uvedené soud zjistil z listiny „Výpis posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, .“ a listiny „Identifikované příjmy“ a náhledu na bankovní účet žalované.6. Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce vyhodnotil následovně.7. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., přičemž na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou, vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele pak není vázána na výši poskytovaného spotřebitelského úvěru, tato povinnost musí být poskytovatelem úvěru splněna vždy, pokud závazkový vztah spadá pod působnost ZoSÚ. V dané věci poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřil výši příjmu žalované, ale již nikoli výši jejích skutečných výdajů, spokojil se toliko s tím, co uvedla sama žalovaná. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, odchozími platbami z bankovního účtu apod.) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Soud má za to, že pro postup s odbornou péčí je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru skutečnou výši výdajů na bydlení ověřil, a jestliže tak neučinil, nelze uzavřít, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, tak aby nebyly dány pochyby o tom, že žalovaná bude schopna poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Nadto zjištěný příjem z transakcí na účtu žalované, ze kterého žalobkyně vycházela, je nižší než žalovanou uváděné náklady na bydlení. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.8. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně řádně před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 5 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 5 000 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovanou zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu zápůjčky v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla opakovaně vyzvána k uhrazení dluhu, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaná neuhradí povinnost uloženou jí tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalované v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a procesně úspěšnější ža