28 C 387/2025-21 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí částku 26 070 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 25. 1. 2025 do zaplacení, s odůvodněním, že s žalovanou dne 1. 12. 2023 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve které se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni celkem 27 270 Kč (skládající z půjčené částky 15 000 Kč a souhrnného poplatku 12 270 Kč), v týdenních splátkách ve výši 455 Kč. Žalovaná uhradila celkem 1 200 Kč. Úrok z prodlení žalobkyně požaduje od dne sjednaného data splatnosti poslední splátky.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, soud věc projednal a rozhodl na jednání konaném v nepřítomnosti účastníků i zástupce žalobkyně; vyšel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobkyně svou neúčast na jednání omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez její osobní účasti; žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k soudu bez omluvy nedostavila, o odročení jednání nepožádala.4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí zjištění.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, -450148 soud zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 1. 12. 2023 mezi žalobkyní a žalovanou, ve smlouvě si smluvní strany sjednaly, že žalobkyně poskytne žalované částku 15 000 Kč, a žalovaná se zavazuje zaplatit úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč, první splátka je splatná 8. 12. 2023 a každá další splátka 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaná podpisem smlouvy potvrzuje, že přijala v hotovosti jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč. Z přehledu úhrad ke smlouvě č. , hodnota, má soud za prokázáno, že žalovaná celkem na pohledávky dle uvedené smlouvy uhradila 1 200 Kč. Žalobkyně k prokázání toho, že před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované, předložila evidenční kartu klienta ze dne 1. 12. 2023. V evidenční kartě podepsané žalovanou a osobou oprávněnou jednat za žalobkyni je uvedeno, že žalovaná žádá o poskytnutí zápůjčky ve výši 15 000 Kč, ohledně majetkových a osobních poměrů jsou formou zaškrtnutí předtištěné varianty uvedeny následující údaje. Žalovaná má středoškolské vzdělání, je svobodná, nevlastní auto, není majitelem nemovitost, nebyla soudně stíhána, nebyla trestně stíhána, měla dříve úvěr od žalobkyně, je označen zaměstnavatel žalované, pracovní pozice žalované, zaměstnání mělo být ověřeno dle pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu a výplatní pásky. Výdaje jsou uvedeny ve výši 4 872 Kč jako životní výdaje na bydlení a dále je započteno životní minimum ve výši 4 860 Kč a nebankovní závazky ve výši 1 313 Kč. Žalovaná byla zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 17. 10. 2024, odeslaným téhož dne (zjištěno z výzvy samé a přehledu odeslané pošty), vyzvának uhrazení dluhu do 7 dnů od doručení výzvy.6. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu.7. Z listinného důkazu – formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru neučil soud žádná právně relevantní skutková zjištění.8. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., podle kterého přenechá-li zapůjčitel (právní předchůdkyně žalobkyně) vydlužiteli (žalované) zastupitelnou věc tak, aby ji užila podle libosti a po čase vrátila věc stejného druhu, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Na základě smlouvy žalovaná obdržela od žalobkyně částku 15 000 Kč. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Soud má zato, v souladu s ustálenou judikaturou vycházející z premis stanovených Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, je nutno pro závěr o postupu s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, trvat na tom, že poskytovatel úvěru se nemá spokojit pouze s tvrzeními od spotřebitele, ale musí mít tato tvrzení ověřena z jiných zdrojů. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr.9. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalované, předložená „evidenční karta klienta“ plní (navíc jen částečně) tuto povinnost neúplně a toliko formálně. Z předložených důkazů vyplývá, že byly ověřovány pouze příjmy žalované, nikoli výdaje. Žalobkyně nepožadovala k prokázaní skutečné výše výdajů žalované žádné podklady, přičemž pokud je uvedeno, že žalovaná není vlastníkem nemovitosti, tedy z podstaty věci, uspokojuje svou bytovou potřebu jako nájemník, tak by objektivní zjištění (ověření) skutečných nákladů na bydlení nebylo spojeno s nepřiměřeným obtížemi, požadavek na předložení nájemní smlouvy, či výpisu z účtu, v němž bude uvedena odchozí platba nájemného a záloh na služby, není jistě požadavkem jdoucím nad rámec odborné péče poskytovatele úvěru. Co se týče dalších závazků žalované, dalších spotřebitelských úvěrů, pak žalobkyně ani netvrdila, že by tyto zjišťovala nahlédnutím do příslušných registrů, žalobkyně tak neměla při posouzení schopnosti splácet ověřenou informaci o tom v jaké výši jsou nutné výdaje žalované na splácení jiných závazků. Z provedeného dokazování tak soudu dospěl k závěru, že výdaje žalované nebyly řádně ověřeny, a současně bylo jejich ověření v souladu s výkonem odborné péče na místě. Žalobkyně tak při určení částky, se kterou žalovaná disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, tedy poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.10. Je – li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalované 15 000 Kč, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaná již podle smlouvy žalobkyni zaplatila, což byla částka 1 200 Kč. Žaloba je tak důvodná co do částky 13 800 Kč. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovanou tvrzeno, že by nebylo v jejích možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaná byla vyzvána k uhrazení dluhu předžalobní výzvou, a došel proto k závěru, že po žalované lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnila ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s.