16 C 2/2024-61 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , úrokem 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, a dále náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost , Anonymizováno, , uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši , částka, , žalovaný se zavázal úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek, byla sjednána roční úroková sazba ve výši 23,76 % ročně, RPSN byla ve výši 31 % ročně. Žalovaný na úvěr čerpal celkem částku ve výši , částka, . Žalovaný porušil svou povinnost platit řádně a včas splátky úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně tedy využila svého oprávnění a ke dni , datum, prohlásila úvěr za splatný. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku , částka, . Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni, a to s účinností k , datum, , což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne , datum, , poté již ničeho neuhradil.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla její právní předchůdkyní ověřena na základě žalovaným tvrzených příjmů a výdajů (které byly zaznamenány v žádosti o úvěr), ověřením v interních i externích databázích a v registru SOLUS. Žalobkyně vyžádala u své právní předchůdkyně dokumentaci prokazující ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, avšak žádná taková dokumentace nebyla dohledána, a tedy ani nebyla soudu předložena.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Původní věřitelka , Anonymizováno, a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek, jejichž výše nebyla pevně daná, měla být ve výši 5 % z dlužné částky, min. , částka, . Smlouvou byly sjednány další podmínky splácení, včetně případných následků nezaplacení splátek (smluvní pokuta, náhrada nákladů spojených s vymáháním pohledávky). Žalovaný celkem čerpal částku , částka, .7. Ve smlouvě/ žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán u , Anonymizováno, s čistým měsíčním příjmem , částka, , celkové náklady domácnosti uvedl ve výši , částka, .8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisy původní věřitelky i žalobkyně ze dne , datum, , odesláno , datum, .9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného.11. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka , Anonymizováno, poskytla , Anonymizováno, na podkladě smlouvy o revolvingovém úvěru finanční prostředky ve výši celkem , částka, . Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne , datum, , který byl žalovanému odeslán doporučeně dne , datum, , bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému. Žalovaný původní věřitelce uhradil celkem , částka, . Původní věřitelka náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného.12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.14. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr spláce