14 C 200/2020-20 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce domáhal zaplacení částky 24 602 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky. Žalovaný a právní předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřeli dne 12.9.2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 24 602 Kč, žalovaný úvěr čerpal, avšak do data splatnosti 11.12.2019 poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předchůdce žalobce rovněž zkoumal úvěryschopnost žalovaného. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 11.12.2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Žalovaný ani přes upomínky dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když předchůdce žalobce je právnickou osobou se sídlem na území Malty, přičemž žalovaný smlouvu, ze které vyplývá nárok žalobce tvořící předmět tohoto řízení, uzavřel v postavení spotřebitele, tedy mimo rámec své profesní činnosti. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle Článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, neboť původní vztah byl vztahem bez zahraničního prvku a při postoupení pohledávky nemůže dojít ke změně práv a povinností stran závazku. 4. K výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobce svůj souhlas vyjádřil již v návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 5. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o. s. ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 6. Žalovaný a právní předchůdce žalobce [příjmení] [příjmení] [anonymizováno], Sídlo společnosti: [anonymizováno 6 slov] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země], uzavřeli dne 12.9.2019 smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaný vyplnil žádost, následně po schválení půjčky žalobce prostřednictvím elektronického formuláře umístněného na internetových stránkách věřitele byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru označena kódem [číslo] (prokázáno smlouvou [číslo]). Na účet žalovaného byla dne 12.9.2019 zaslána částka 2 x 10 000 Kč. Předchůdce žalobce dne 18.10.2019 a 18.11.2019 vyúčtoval žalovanému částku 2 x 250 Kč jako účelně vynaložené náklady. Dne 11.12.2019 vyúčtoval žalovanému úroky za období čerpání ve výši 4 102,80 Kč (vše prokázáno výpisem z účtu předchůdce žalobce). Žalovaný se zavázal vrátit úvěr do 11.12.2019, což neučinil ani přes upomínky žalobce a předžalobní výzvu ze dne 9.3.2020 (prokázáno: předžalobní upomínkou ze dne 9.3.2020 včetně podacího lístku). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 přešla pohledávka na žalobce (prokázáno: Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20.12.2019 včetně podacího archu). 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 8. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) - smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dispozitivnost právní úpravy nebrání sjednat si úvěr nikoliv jednorázový, ale opakovaný – revolvingový. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva podle § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalovanou částku. Protože žalobce prokázal existenci a výši sporné pohledávky i to, že je v řízení aktivně legitimován. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaný dlužnou částku uhradil, soud dospěl k závěru, že nárok žalobce, tak jak je uplatněn žalobou, je dán, proto rozhodl tak, že žalobě vyhověl. Dle § 1969 občanského zákoníku – po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci úrok ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Soud přiznal náklady dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, neboť žalobce podává návrhy na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50000 Kč Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 29.3.2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, pod bodem 28 vymezil tzv. formulářovou žalobou jako„ zpravidla návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožná či jen s drobnými odchylkami. Soudy jej odhalí i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.“ Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky 985 Kč (zaplacený soudní poplatek), 3 x 300 Kč (§ 14b odst. 1 písm. c) bod 2/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu - mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a, d/, vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), 3 x 100 Kč (paušální náhrada hotových výdajů advokáta dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu) a 252 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 2 437 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.