9 C 283/2020-14 — Okresní soud v Kolíně

Žalobce se domáhal zaplacení 1 307 Kč s tím, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu, ve které se žalovaný zavázal platit žalobci pojistné. Žalovaný však tuto svoji povinnost řádně neplnil, na pojistném žalobci dluží částku 1 236 Kč. Žalobce požaduje i kapitalizované úroky z prodlení ve výši 71 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne [datum] pojistnou smlouvu o Autopojištění [anonymizována dvě slova] (ACP), ve které se žalovaný zavázal hradit žalobci roční pojistné ve výši 1 948 Kč, v pololetních splátkách ve výši 955 Kč. Pojistné řádně neplatil, za období od [datum] do [datum] dluží žalobci na pojistném částku 636 Kč. Podle § 2782 odst. 1 o.z. pojistitel má právo na pojistné za dobu trvání pojištění. V posuzovaném případě se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 o.z., žalovaný ji uzavřel v postavení spotřebitele, žalobce v postavení podnikatele, a současně se jedná o smlouvu adhezní (formulářovou), jejíž podmínky nebyly sjednány individuálně. Pokud jde o jistinu, tedy pohledávku ve výši 636 Kč, povinnost žalovaného zaplatit pojistné vyplývá z § 2782 odst. 1 o.z. Pojistná doba trvala po celou rozhodnou dobu od [datum] do [datum], žalovaný pojistné za tuto dobu nezaplatil. Soud proto žalobě pokud jde o dlužné pojistné vyhověl a podle § 2782 odst. 1 o.z. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci dlužné pojistné ve výši 636 Kč s kapitalizovanými úroky z prodlení podle § 1970 o.z. vypočtenými v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 37 Kč, celkem 673 Kč. Pokud jde o zaplacení paušalizovaných nákladů spojených s upomínáním a vymáháním dlužného pojistného ve výši 600 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Není tak zřejmé, zda požaduje zaplacení pohledávky (poplatek je smluvní pohledávka) či příslušenství pohledávky (náklady jsou podle § 513 o.z. příslušenstvím pohledávky). Vzhledem k tomu, že poplatek je svou povahou sjednaná cena za určitou sjednanou službu nebo úkon věřitele ve prospěch nebo v zájmu dlužníka, nemůže jít o poplatek jakožto pohledávku, neboť dlužník o žádnou takovou službu věřitele nepožádal a také není v jeho prospěch či v jeho zájmu. Jde tedy o příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 o.z. Nař. vl. č. 351/2013 Sb. v § 3 stanoví, že jde-li o vzájemný závazek podnikatelů, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč, nic jiného o těchto nákladech nestanoví. Především tedy nezmocňuje žádného věřitele k tomu, aby tyto náklady stanovil sám jednostranně paušálními částkami (třeba v sazebníku). Ve spotřebitelském vztahu (jako v posuzované věci) má věřitel podle § 513 o.z. na zaplacení pouze těch nákladů, na které své finanční prostředky skutečně vynaložil a ve výši skutečně vynaložené, což musí doložit. Na jím jednostranně stanovené paušální náklady bez doložení jejich vynaložení právo nemá, a proto soud požadavek na zaplacení nákladů ve výši 600 Kč jako nedůvodný zamítl. Zároveň zamítl i částku ve výši 34 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení z nepřiznaných nákladů, celkem tedy zamítl 634 Kč. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrně podle úspěchu ve věci. Žalobce byl úspěšný co do částky 637 Kč, neúspěšný co do částky 634 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 2,98 %. Vzhledem k tomu, že úspěch žalobce v řízení byl pouze v nepatrné výši, soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku.