14 C 261/2021-19 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky s tím, že žalovaný a právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]), uzavřeli dne 6. 8. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit celkem 36 480 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 608 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na den 30. 9. 2019. Celkovou částku tvoří jistina (20 000 Kč), poplatek sestávající z pevného úroku (4 000 Kč), částka za administrativní činnost (4 000 Kč) a hotovostní inkaso splátek (8 000 Kč), a dále poplatek za životní pojištění (480 Kč). Žalovaný své závazky nehradil řádně a včas, celkem uhradil pouze 6 350 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobcem byla pohledávka postoupena na žalobce, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobce požadoval zaplatit částku 13 650 Kč jakožto dlužnou jistinu, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 650 Kč od 1. 10. 2019 (konec lhůty pro úhradu poslední splátky) do 15. 1. 2021 (1 793,46 Kč) a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 650 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splěnní podmínek § 115a o.s.ř. 4. Po zhodnocení plně věrohodných listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Žalovaný a poskytovatel úvěru ([právnická osoba]) uzavřeli dne 6. 8. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] sjednali pevný úrok, částku za administrativní činnost, částku za hotovostní inkaso splátek, částku za životní pojištění, výši pravidelných splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 6. 8. 2018). Žalovaný čerpal částku 20 000 Kč, do postoupení pohledávky uhradil částku 6 350 Kč (nesporné tvrzení žalobce); žalobce uplatňuje vedle jistiny 13 650 Kč úroky z prodlení. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 15. 1. 2021 na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy [číslo] – seznam pohledávek ze dne 15. 1. 2021). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 19. 2. 2021 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, podacím lístkem ze dne 22. 2. 2021). Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021, podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021). 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 6. 8. 2018 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 8. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného a sám v žalobě uvedl, že požaduje pouze zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu soud žalobce nevyzýval k doplnění žaloby o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. 9. Žalovaný dosud na smlouvu uhradil částku 6 350 Kč, kterou žalobce zcela započetl na jistinu a požaduje tak rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou, která byla žalovaným uhrazena. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: -) 800 Kč (zaplacený soudní poplatek), -) 900 Kč (mimosmluvní odměna advokáta žalobce podle § 14b odst. 1 písm. c/ bodu 2 adv. tarifu za tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu, návrh ve věci samé, výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d/adv. tarifu), -) 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a/ adv. tarifu, -) 252 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.