15 C 96/2020-77 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala zaplacení žalované částky s přísl. na základě smlouvy o úvěru č. [číslo smlouvy] uzavřené dne 12. 7. 2018 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]), přičemž žalobkyně se stala věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2017. Na základě této smlouvy o úvěru právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytla částku 3 400 Kč se splatností 17. 7. 2018 za poplatek 1 592,56 Kč. Žalovaný úvěr nesplatil. Žalobkyně požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 3 400 Kč, nesplacený poplatek z úvěru ve výši 1 592,56 Kč. Žalovaný ani přes upomínky dlužnou částku neuhradil. 2. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení RADY (ES) č. 44/2001, když situace, kdy pobyt žalovaného není znám, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudu. Protože se nepodařilo přes rozsáhlé pátrání soudu zjistit, na území jakého členského státu má žalovaný bydliště, pak má soud za to s odkazem na závěry rozhodnutí Soudního dvora C -327/10 ze dne 17. 11. 2011 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi, ECR I -00117, že obdobně v této věci je soudem příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného a žalovaný před podáním žaloby svému smluvnímu partnerovi jinou adresu neoznámil. Pak tedy soud pokračoval podle vnitrostátního procesního práva a ustanovil k ochraně zájmů žalovaného v řízení opatrovníkem advokáta. 3. Žalovaný, který je neznámého pobytu, se k věci vyjádřil prostřednictvím svého ustanoveného opatrovníka tak, že právní předchůdce žalobkyně nedostatečně prověřil úvěruschopnost a měl by tak mít nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši vyplacených prostředků. 4. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila s tím, že pokud nebude žalobnímu návrhu zcela vyhověno, neboť nebudou dosud tvrzené skutečnosti shledány za dostatečně prokázány či vyjdou najevo nové skutečnosti, aby bylo jednání odročeno a žalobkyně byla vyzvána k doplnění. Žalobkyně se tak současně svou neúčastí u prvního jednání ve věci připravila o možnost být poučena o nutnosti doplnit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy je prokazující ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), které se dostává účastníkům zásadně při jednání. A to především k nedostatečnému tvrzení týkající se provedeného šetření ke schopnosti žalovaného úvěr splácet a ke všem tvrzením také nabídnout a předložit důkazy je prokazující. 5. Soud má z předložených listinných důkazů za prokázané, že [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 12. 7. 2018 smlouvu o úvěru č. [číslo smlouvy], na základě které věřitel žalovanému poskytl úvěr výši 3 400 Kč (prokázáno: smlouvou o úvěru č. [číslo smlouvy]). Žalovanému byla zaslána částka 3 400 Kč na účet, který uvedl ve smlouvě (prokázáno: sdělením [právnická osoba], ze dne 12. 7. 2021, a ze dne 26. 10. 2021). Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 4 992,56 Kč, a to do 17. 7. 2018 (prokázáno: smlouvou o úvěru č. [číslo smlouvy]). Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 (prokázáno: smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2017). Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 4. 2020 (prokázáno: oznámením ze dne 5. 4. 2020). Z předžalobní upomínky ze dne 5. 4. 2020 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. 6. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedl šetření ke schopnosti žalovaného úvěr splácet nahlédnutím do veřejných registrů umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy insolvenční rejstřík, CEE, CRKI, EUCB, avšak k prokázání svých tvrzeních ničeho nedoložila. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a to tak, že byla ponechána rezerva 10 %, což by měl být rozdíl mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. 7. Soud neprovedl důkaz navržený žalobkyní, a to listinu označenou jako souhlas se zpracováním a nakládáním s osobními údaji pro registr, neboť daná listina nemá pro posouzení věci žádnou důkazní hodnotu. 8. V řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o obsahu výše uvedeném, jakož i poskytnutí úvěru žalobkyní na účet žalovaného i skutečnost, že žalovaný neuhradil ničeho. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně přistoupila velmi laxně ke zjišťování poměrů žalovaného, když provedla pouze mechanický výpočet bez znalostí konkrétních informacích o reálných příjmech a výdajích dlužníka, či dalších jeho závazcích. Provedené vyhodnocení bylo ryze formální, žalobkyně se v rámci hodnocení úvěruschopnosti vůbec nezajímala o skutečné náklady na bydlení, stravu, další základní životní potřeby či další poskytnuté zápůjčky, případně o jeho další závazky. Právní předchůdce žalobkyně se spokojil pouze s provedením mechanického výpočtu mezi doložitelnými příjmy a výdaji, nevyžádal si žádné dokumenty k příjmů a výdajům žalovaného. Takto nedostatečný postup nelze aplikovat ani v případě poskytování nízkých částek, neboť bez znalosti alespoň základních informacích o žadateli o úvěr, nelze učinit závěr o jeho schopnosti/neschopnosti závazek splatit. Žalobkyně tak nepostupovala s řádnou péčí, jak jí ukládá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. 9. Soud má za to, že i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti 1. 12. 2016, a kterému je třeba vztah účastníků podřídit (smlouva byla uzavřena 13. 4. 2018), se má soud z úřední povinnosti zabývat, aniž by bylo třeba námitky dlužníka, obdobně jako za účinnosti předchozí úpravy zákonem č. 145/2010 Sb. tím, zda věřitel před poskytnutím úvěru řádně (s odbornou péčí) splnil svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr – přes gramatický výklad obsahu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je třeba odmítnout jako rozporný s evropskou úpravou ochrany spotřebitele (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), která má aplikační přednost. Žalovaný sice ve věci reagoval popisem své tíživé sociální, osobní a finanční situace, ale námitku v předně uvedeném smyslu nevznesl, ani výkladem k tomu nelze podle obsahu podání dospět. Tento závěr potvrdilo i stanovisko generální advokátky k předběžné otázce položené českým okresním soudem, následně (ač v tomto případě po vyhlášení rozsudku ve věci) i rozsudek SDEU ze dne 5. března 2020 v této věci pod zn. C -679/18:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěru