17 C 210/2021-30 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 9 112 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru dne 27. 11. 2020 a to dálkovým způsobem a poskytla žalované na jeho účet částku 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni kromě jistiny také poplatek za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč a 20 % úrok a vše splácet minimální měsíční splátkou 300 Kč. Žalovaná nesplácela řádně a včas a žalobkyně proto požadovala po žalované zákonný úrok z prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů 200 Kč, úrok vyčíslila částkou 2 749 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s žalobkyní elektronickým způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru a poskytla za tímto účelem osobní údaje a kopii občanského průkazu, žalovaném byl poskytnut úvěr v částce 5 000 Kč a dne 27. 11. 2020 zaslána stejná částka na účet žalované. Strany si sjednaly poplatek za poskytnutí úvěru, úrok a pro případ prodlení náhradu nákladů. Žalovaná řádně nesplácela a byla opakovaně upomínána. Žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru, nepředložila důkazy, které by osvědčily jakékoli dotázání se dlužníka na jeho situaci, případně prověření těchto zkušeností z iniciativy přímo věřitele. 4. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že žalobkyně je podnikatelem ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. z., a žalovaná spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem, podle § 1810 a násl. o. z. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k vývoji judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] a Ústavního soudu sp.zn. [ústavní nález] ze dne [datum] a dále podobně např. Krajský soud v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], je soud povinen zjišťovat, jakým způsobem prověřila žalobkyně jako věřitel schopnost žalované úvěr splácet. Tuto povinnost má soud i bez návrhu žalované, neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet je stanovena nejen pro ochranu samotného spotřebitele, ale též na ochranu věřitele, dalších věřitelů a celé společnosti, které nesvědčí důsledky předlužení dlužníků. Porušení takové povinnosti věřitelem tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. V tomto případě žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti o tom, jak prověřila schopnost žalované úvěr splácet a jak zjištěné skutečnosti vyhodnotila. Protože se žalobkyně nezúčastnila jednání soudu, nemohl soud v tomto smyslu žalobkyni poučit podle § 118a o.s.ř., ač potřebu takového poučení v předvolání avizoval. Žalobkyně tedy neprokázala, že splnila svou povinnost podle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky a smlouvu o úvěru soud hodnotí z tohoto důvodu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. Dřívější úprava výslovně nestanovila absolutní neplatnost v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele v 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smluv pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud posoudil splnění této povinnosti věřitelem ex offo. 5. Vzhledem k tomu, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně podle § 2993 o. z. právo na vrácení peněžité částky, kterou žalované poskytla jako jistinu úvěru, jak bylo prokázáno. Proto soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč. Žalobkyně požadovala po žalované vrácení mimo jiné i jistiny, proto soud přiznal žalobkyni i právo na zákonný úrok z prodlení z této dlužné jistiny podle ust. § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 1. 3. 2021 do zaplacení, když v této době již byla žalovaná prokazatelně v prodlení. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl. 6. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější, měla úspěch z 54,87 % a neúspěch z 45,13 %, proto soud uložil žalované, aby žalobkyni uhradila náhradu 9,74 % jejích účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za tři úkony právní služby advokáta ve věci po 200 Kč dle §14b) odst. 1 bod 1. vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), dále 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b) odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobkyně a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. v částce 189 Kč Celkem žalobkyně účelně vynaložila náklady 1 489 Kč, žalovaná je tak povinna jí nahradit 145 Kč. Podmínky § 14b advokátního tarifu byly splněny. 7. Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř., když k jinému postupu soud neshledal důvod. 8. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. je odůvodnění tohoto rozsudku ve zkráceném znění.