17 C 236/2021-64 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 16 556 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 11. 2019 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho účet částka 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu a sjednaný úrok ve výši 86,16 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 273 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyni zaplatil 11 145 Kč, částku 2 234 Kč do zesplatnění dluhu, zbytek až po zesplatnění. Dlužná částka se skládá z jistiny 14 959,94 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění 3 212,74 Kč, smluvní pokuty za prodlení ve výši 1 497 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 003 Kč, na kterou žalobkyni vzniklo právo po zesplatnění úvěru od 24. 3. 2020 do podání žaloby. Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku z prodlení a běžného úroku 86,16 % ročně z jistiny od 24. 3. 2020 až do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne maximální částky 64 339 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předsmluvního formuláře z 12. 11. 2019 soud zjistil, že žalobkyně nabídla žalovanému na jeho žádost úvěr ve výši 15 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 86,16 % jako pevnou úrokovou sazbou na celou dobu splácení úvěru, celkem by žalovaný měl splatit 53 616 Kč v 48 měsíčních splátkách po 1 273 Kč, pro případ opožděných plateb si strany dohodly smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, s kterou je žalovaný v prodlení déle než 30 dnů, dohodly se, že dojde k zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části déle než 30 dnů, pokud prodlení pokračuje po zesplatnění, dohodly si smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění a placení sjednaného úroku i po zesplatnění až do zaplacení. Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 11. 2019 soud zjistil, že účastníci smlouvu uzavřeli v souladu s předsmluvními informacemi a žalobkyně smlouvu podepsanou oběma účastníky zaslala žalovanému na jím uvedenou adresu, jak dokládá dodejka. Z oznámení o schválení úvěru z 15. 11. 2019 má soud za prokázané schválení úvěru, o který žalovaný požádal a splátkový kalendář. Z dokladu o vyplacení má soud za prokázané, že na účet určený ve smlouvě žalovaným byla poskytnuta částka 15 000 Kč. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný zaplatil celkem 11 145 Kč v nepravidelných splátkách, z toho 1 273 Kč do zesplatnění pohledávky a byl upomínán pro prodlení. Z výzev ze dne 15. 1. 2020, 17. 2. 2020, 17. 3. 2020 a 8. 9. 2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl písemně upomínán o zaplacení. Z oznámení ze dne 22. 3. 2020 soud zjistil, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení. Z výpisu z databáze [příjmení] soud zjistil, že v listopadu 2019 byly bankami poskytovány úvěry domácnostem na spotřebu s úrokovou sazbou v průměru 8,34 %, na kontokorenty a revolvingové úvěry se sazbou 12,44 % a na kreditní karty se sazbou 18,51 %. Dále soud provedl důkazy navržené žalobkyní k prokázání, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného: Z prohlášení klientů ze dne 12. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že nemá dluhy, není proti němu vedeno exekuční řízení, není v úpadku. Z hodnocení klienta zjistil, že žalovaný uvedl, že nemá žádné děti, je zaměstnán, má čistý příjem 12 758 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 2 000 Kč měsíčně, věřitel na jeho osobu spočítal výdaje ve výši životního minima 3 410 Kč, dále žalovaný uvedl, že je svobodný, vyučený, bydlí v pronájmu. Z potvrzení zaměstnavatele má soud za prokázané, že žalovaný byl zaměstnán jako údržbář s průměrnou čistou mzdou 15 295 Kč měsíčně. Z výplatní pásky za září 2019 soud zjistil, že žalovaný měl čistou mzdu 14 485 Kč. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného prověřila v registru NRKI a [příjmení], avšak z lustrace v [příjmení] nevyšel žádný výsledek a rovněž skoring nebyl proveden, když žalovaný byl v registru nový. Z informací o pojištění soud zjistil, že pro přijetí žalovaného do skupinového pojištění bylo podmínkou mimo jiné, aby měl s žalobkyní uzavřenou platnou smlouvu o úvěru, z přihlášky do pojištění a přílohy smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaný je přihlásil do skupinového pojištění žalobkyně. Další navržené důkazy soud neprovedl, neboť skutkový stav považoval za dostatečně prokázaný a otázku přiměřenosti úrokové míry soud posuzuje sám. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný požádal o úvěr, žalobkyně mu nabídla úvěr 15 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 86,16 %, dohodli si smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, s kterou bude žalovaný v prodlení déle než 30 dnů, dohodli se, že dojde k zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části déle než 30 dnů, pokud by prodlení pokračovalo po zesplatnění, dohodli si smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění a placení sjednaného úroku i po zesplatnění až do zaplacení. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, využila údaje sdělené žalovaným, že nemá žádné dluhy a vyžádala si doklady k výši jeho výdělku. Z lustrace žalovaného v registrech nezískala žalobkyně žádné relevantní informace, spokojila se s uvedením výdajů žalovaného na bydlení 2 000 Kč a připočetla částku životního minima. Žalovaný smlouvu o úvěru podepsal a žalobkyně mu oznámila schválení úvěru a splátkový kalendář splácení v 48 měsíčních splátkách po 1 273 Kč. Žalobkyně poukázala na žalovaným uvedený účet částku 15 000 Kč. Žalovaný splátky neplatil řádně a včas, byl v prodlení. Žalobkyně úvěr zesplatnila k 22. 3. 2020, žalovanému to oznámila a upomínala jej o zaplacení. 5. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že žalobkyně je podnikatelem ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. z., a žalovaný spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem, podle § 1810 a násl. o. z. 6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Po právní stránce tak soud posoudil vztah účastníků tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty prvé téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Soud obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, rovněž i nyní za účinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zjišťoval, jakým způsobem prověřila žalobkyně jako věřitel schopnost žalovaného úvěr splácet. Dřívější úprava výslovně nestanovila absolutní neplatnost v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele v 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smluv pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud po