10 C 47/2022-37 — Okresní soud v Kolíně

Žalobce se návrhem ze dne 1. 4. 2022 domáhal proti žalované zaplacení zažalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci, resp. žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 16. 3. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které byly žalované zaslány bezhotovostně převodem na účet. Žalovaná se zavázala vrátit smluvnímu věřiteli úvěr v 72 měsíčních splátkách po 702,17 Kč, s tím, že první splátka byla stanovena na den 15. 4. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021 uzavřené mezi původním věřitelem ([právnická osoba]) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Žalobce požaduje zaplatit částku 29 365,42 Kč jakožto dlužnou jistinu (zahrnující částku 1 790 Kč na smluvních poplatcích), dále kapitalizovaný úrok ve výši 1 840,81 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 487,26 Kč, smluvní úrok ve výši 15,6 % ročně z částky 27 575,42 Kč za období od 17. 9. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 575,42 Kč za období od 17. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaná ani přes výzvy dlužnou částku neuhradila. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila. V souladu s § 115a o.s.ř. soud věc projednal bez nařízení jednání. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) a žalovaná uzavřeli dne 16. 3. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [číslo] na jejímž základě společnost [právnická osoba] poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr spolu s úroky a poplatky v celkové výši 46 347,26 Kč splatit v 72 měsíčních splátkách se splatností první splátky 15. 4. 2019 (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 16. 3. 2019). Protože žalovaná neplnila svůj dluh řádně a včas, když do doby zesplatnění úvěru bankou, což banka učinila dopisem ze dne 19. 5. 2020, žalovaná uhradila na dluh celkem 6 320,18 Kč (prokázáno oznámením úvěru za splatný ze dne 21. 5. 2020, platební historií ze dne 11. 7. 2022). Pohledávka byla společností [právnická osoba] smlouvou ze dne 16. 9. 2021 postoupena na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021). Tato skutečnost byla následně žalované oznámena dopisem ze dne 29. 9. 2021 (prokázáno oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2021). Žalobce dále žalovanou marně vyzval k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 12. 11. 2021 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 12. 11. 2021, podacím archem ze dne 12. 11. 2021). Po právní stránce soud posoudil věc tak, že žalovaná a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 16. 3. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. ve spojení se smlouvou o pojištění dle § 2758 o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné produktové podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaná je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaná byla s jejím významem seznámena (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z čl. V odst. 1. (Závěrečná ustanovení) smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. K úvěruschopnosti žalobce uvedl, že poskytovatel úvěru za účelem posouzení úvěruschopnosti vycházel z informací získaných z externích a interních databází (zejména z bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku aj.) a dále z informací sdělených žadatelem o úvěr. Takto měl poskytovatel úvěru zjistit čistý měsíční příjem žalované ve výši 11 909 Kč a dále splátkovou povinnost žalované vůči poskytovateli úvěru ve výši 3 017,13 Kč. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že poskytovatel úvěru svou povinnost řádně přezkoumat úvěruschopnost žalované nesplnil. Ani žalobce, ani poskytovatel úvěru nejenže nedoložili, že by poskytovatel úvěru prověřoval příjmovou a výdajovou stránku rozpočtu žalované podle požadavků zákona i judikatury (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 709/2021), tuto skutečnost navíc ani netvrdí. Okrajem pak ještě soud dodává, že vycházet při posuzování úvěruschopnosti převážně či výlučně ze statistických dat odporuje smyslu a účelu zákona o spotřebitelském úvěru, jež požaduje posuzování na individuální bázi, což ostatně potvrdila i výše zmíněná judikatura. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalované bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.). Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku. Žalovaná dosud na dluh zaplatila 6 320,18 Kč, z jistiny ve výši 30 000 Kč je tak povinna vrátit žalobci 23 679,82 Kč. Smlouva o postoupení pohledávky (§ 1879 o. z.), podle níž se věřitelem stal žalobce, shora uvedeným není dotčena, neboť postupitel a postupník nemusí právně kvalifikovat postupovanou pohledávku a postupní smlouva je platná i v případě takového (právního) omylu o tom, že postupovaná pohledávka vznikla na základě platného právního jednání (R 27/2012). Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je částečně dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Co se týče kapitalizovaných úroků z prodlení, ohledně nich soud žalobu zamítl, neboť ze žaloby vyplývá, že tyto byly počítány za dobu od platnosti smlouvy do zesplatnění pohledávky. Takový výpočet však odporuje podstatě úroků z prodlení, které mají nastoupit až od prvního dne prodlení dlužníka. To v posuzovaném případě nastalo až ode dne následujícího po zeslplatnění celé pohledávky, tedy od 20. 5. 2020. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.8.2010 sp.zn. I. ÚS 2717/08 a usnesení KS v [obec] ze dne 31.7.2013 čj. 30 Co 363/2013-97 a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství mimo příslušenství běžícího. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. Žalobce měl úspěch ohledně částky 23 679,82 Kč. Neúspěch měl naopak ohledně částky 11 013,67 Kč. Za předmět řízení je tak třeba považovat součet těchto částek, tedy částku 34 693,49 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 36,51 %. Soud tak žalobci na náhradě nákladů řízení přiznal celkem částku 3 874,81 Kč jako 36,51 % z částky 10 613 Kč, a to za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 175 Kč, odměnu za zastupování advokátem ve výši 6 900 Kč za 3 úkony právní služby po 2 300 Kč, za tři režijní paušály po 300 Kč, 21 % DPH ve výši 1 638 Kč dle §§ 11, 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., dle § 137 odst. 3 o.s.ř.