10 C 5/2021-80 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 9 560 Kč s příslušenstvím, jakožto dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 10. 2015 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na jeho účet úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr a sjednaný úrok ve výši 96,27 % ročně splácet v 30 měsíčních splátkách po 1 419 Kč. Dne 4. 11.2016 byl žalovanému poskytnut revolving ve výši 10 472 Kč s tím, že celková splatná částka se tak navyšuje o 25 542 Kč, doba trvání úvěru se prodlužuje o 18 měsíců a úroková sazba u revolvingu činí 76,68 %. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobci zaplatil pouze částku 58 179 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení se splněním tohoto dluhu, které trvalo i přes výzvy žalobce k jeho splnění po dobu více než 65 dnů a v důsledku toho se dluhy založené smlouvou o úvěru staly v souladu s touto smlouvou dne 1. 7. 2019 splatnými jako celek, po zesplatnění úvěru žalovaný neuhradil ničeho. Dlužná částka se skládá z nové jistiny 9 376,47 Kč a smluvní pokuty za prodlení se splácením splátek ve výši 184 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení běžících úroků z prodlení z částky 9 560 Kč od 3. 7. 2019 až do zaplacení a běžících úroků ve výši 58,29 % ročně z částky 8 435,85 Kč od 3. 7. 2019 až do zaplacení, nanejvýš však do doby, než výše úroku dosáhne částky 51 084 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Dne 19. 1. 2022 soud jednal v nepřítomnosti žalovaného, který se k tomuto jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně a včas předvolán. 4. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ke dni 23. 5. 2018 bylo zjištěno, že žalobce měl povolení k poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů. 5. Z předsmluvního formuláře ze dne 29. 10. 2015, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 10. 2015 a smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 30. 10. 2015 bylo zjištěno, že žalobce se zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, kdy úroková sazba činila 96,27 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr a úroky v celkové výši 42 570 Kč splatit v 30 měsíčních splátkách po 1 419 Kč splatných k 1. dni v měsíci. Dále byla ve smlouvě o úvěru sjednána možnost revolvingu ve výši 10 472 Kč s tím, že celková splatná částka se tak navyšuje o 25 542 Kč, doba trvání úvěru se prodlužuje o 18 měsíců a úroková sazba u revolvingu činí 76,68 %. Pro případ prodlení se splácením úvěru se žalovaný zavázala žalobci zaplatit smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky za každou splátku, se kterou se dostane do prodlení 30 dní a smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky za každou splátku, se kterou se dostane do prodlení 15 dní. Trvá-li prodlení žalovaného se splněním některé splátky 60 dnů, dojde ke zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění stávají splatnými pohledávky založené smlouvou o úvěru jako celek, včetně dosud přirostlých úroků, které se stávají součástí jistiny pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Po zesplatnění úvěru se žalovaný zavázal žalobci pro případ neuhrazení zesplatnění částky do 10 dnů po zesplatnění zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky. 6. Z pracovní smlouvy agenturního zaměstnance ze dne 3. 7. 2015, pokynu k dočasnému přidělení 3. 7. 2015, mzdového výměru ze dne 3. 7. 2015 a dohody o placení mzdy na účet ze dne 3. 7. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán na dobu určitou, a to na dobu trvání dočasného přidělení žalovaného k uživateli [právnická osoba], výše mzdy žalovaného, která byla hrazena na účet žalovaného, činila od 1. do 6. měsíce od vzniku pracovního poměru 17 100 Kč měsíčně a od 7. měsíce od vzniku pracovního poměru 19 050 Kč měsíčně s tím, že mohla být od 4. měsíce od vzniku pracovního poměru zvýšena o docházkový bonus. 7. Z výplatních lístků za měsíce červenec až září 2015 bylo zjištěno, že průměrná výše mzdy žalovaného v období tří měsíců před uzavřením smlouvy činila 13 586 Kč. 8. Z výpisů ze systémů SOLUS a NRKI bylo zjištěno, že žalovaný neměl žádný záznam v registru SOLUS. Dle systému NRKI měla žalovaná skóre 506, což zejména představovalo menší riziko nesplácení poskytnutého úvěru a a jednalo se o lepšího klienta. 9. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že měsíční výdaje žalovaného měly být v celkové výši 7 800 Kč s tím, že měly být představovány blíže nespecifikovanými výdaji žalovaného ve výši 3 800 Kč a výdaji na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč, volné zdroje žalovaného tedy činily 5 000 Kč. 10. Z oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře ze dne 9. 11. 2015 a dodejky k němu bylo zjištěno, že žalobce žalovanému oznámil, že akceptoval návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Součástí oznámení byl rovněž splátkový kalendář, dle kterého až do 18. splátky se větší část splátek měla započítat na úrok a od 19. splátky pak na jistinu pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků. První splátka byla splatná 1. 12. 2015. 11. Z oznámení o poskytnutí automatického revolvingu včetně splátkového kalendáře ze dne 7. 11. 2016 bylo zjištěno, že žalobce žalovanémmu oznámil, že mu byl poskytnut automatický revolving. 12. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalobcem byly na účet žalovaného poukázány dne 6. 11. 2015 peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a dále dne 4. 11. 2016 peněžní prostředky ve výši 10 472 Kč. 13. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný žalobci vrátil celkem částku 58 179 Kč. 14. Z výzvy ze dne 3. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalobce žalovaného vyzýval k zaplacení dlužných splátek s tím, že byl žalovaný ve výzvě upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. 15. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 8. 2020 adresované žalovanému a podacího archu ze dne 6. 8. 2020 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky s tím, že pokud tak neučiní, bude proti němu podána žaloba. 16. Soud dále provedl k důkazu vyjádření znalce [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul] k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 s tím, že soud vyhodnotil, že toto vyjádření neobsahuje žádné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci. Dále soud provedl k důkazu prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího ze dne 30. 10. 2015, ze kterého rovněž nezjistil žádné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci. 17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce (poskytovatel úvěru) uzavřeli 30. 10. 2015 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., kterou žalobce uzavřel v postavení podnikatele, žalovaný v postavení spotřebitele, a proto je na místě aplikovat i příslušná ustanovení o.z. o spotřebitelských smlouvách, jakož i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalobce byl povinen před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného, přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.. 18. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru řádně splnil povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, a zda tedy mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Soud má na základě předložených listin za to, že žalobce uvedenou povinnost řádně nesplnil, neboť žalobce v okamžiku uzavření smlouvy vycházel pouze z prokázaného příjmu žalovaného, jehož průměrná výše za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy byla 13 586 Kč, což bylo osvědčeno z výplatních lístků a výpisů z účtu žalovaného. Žalobce však žádným způsobem již neprověřoval výdajovou stránku žalovaného, kdy není možné se spoléhat pouze na údaje sdělené žalovaným, když je objektivně zjevné, že celkové výdaje žalovaného ve výši 7 800 Kč, uvedené v hodnocení klienta ani rámcově neodpovídají obvyklým výdajům osob v České republice na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), dopravu, jídlo a osobní náklady (např. volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.). Výdajovou stránku žalovaného bylo dle názoru soudu minimálně vhodné ověřit s využitím průměrných výdajů člena průměrné domácnosti, kdy z údajů uvedených na stránkách Českého statistického úřadu bylo možné zjistit, že průměrná čistá měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti za 3. čtvrtletí roku 2015 činila 11 276 Kč (viz. https://www.czso.cz/csu/czso/vydani-a-spotreba-domacnosti-statistiky-rodinnych-uctu-3-ctvrtleti 2015). Za tohoto stavu lze uzavřít