10 C 84/2021-26 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 3 779 Kč s příslušenstvím, jakožto dluhu vyplývajícího ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) a žalovaným. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč, který byl poskytnut na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději 2. 8. 2016 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 779 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil, neuhradil ničeho. Pohledávka byla smlouvou ze dne 1. 1. 2021 postoupena na žalobce. Žalobce se dále domáhá zaplacení běžícího úroku z prodlení. 2. Žalovaný, ač mu byla žaloba řádně doručena, se k ní nevyjádřil. 3. V souladu s § 115a o.s.ř. soud věc projednal bez nařízení jednání. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud na základě předložených listin k závěru, že právní předchůdce žalobce společnosti [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 3. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 4. 7. 2016 peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč s tím, že v poznámce byla uvedena identifikace platby Pujcka [číslo]. Žalovaný se zavázal jistinu ve výši 3 000 Kč splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 779 Kč nejpozději do 2. 8. 2016. Žalovaný nezaplatil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným v celkové výši 9 546,83 Kč postoupena na žalobce, žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky. 5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 3. 7. 2016 smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., kterou původní věřitel uzavřel v postavení podnikatele, žalovaný v postavení spotřebitele, a proto je na místě aplikovat i příslušná ustanovení o.z. o spotřebitelských smlouvách, jakož i zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného, přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 6. Žalobce v žalobě uvedl pouze, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRK, žádná jiná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neuvedl. Z toho důvodu byl žalobce vyzván usnesením ze dne 4. 1. 2022 č. j. 10 C 84/2021-19, aby doplnil žalobu o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. K tomu žalobce podáním ze dne 21. 1. 2022 zopakoval, že původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a dále uvedl, že v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami původního věřitele žalovaný potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti s tím, že pro případ, že by měl žalovaný pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. S ohledem na provedenou lustraci a prohlášení žalovaného tak původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. 7. Soud má na základě tvrzení žalobce za to, že právní předchůdce žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil, neboť žádným způsobem neprověřoval příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a spoléhal pouze na prohlášení učiněné žalovaným. Takový postup však není možný, protože podle ustálené soudní praxe (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, j. 1 As 30/2015-39), je součástí povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Z uvedeného tedy plyne, že skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací, které však musí mít poskytovatel úvěru dostatečně doložené a současně musí poskytovatel úvěru u skutečností posoudit věrohodnost (např. u výdajů žadatele minimálně porovnáním s průměrnými výdaji člena průměrné domácnosti dle údajů uvedených na stránkách Českého statistického úřadu). Za tohoto stavu lze uzavřít, že právní předchůdce žalobce porušil povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele a z uvedeného důvodu je smlouva neplatná. 8. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaný povinen vrátit žalobci jen dlužnou jistinu spotřebitelského úvěru, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.) a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení. Na základě neplatné smlouvy o úvěru bylo žalovanému poskytnuto 3 000 Kč, žalovaný přitom na tu částku nezaplatil ničeho a je tak povinen žalobci zaplatit částku 3 000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 000 Kč jako nesplacenou jistinu s běžícími úroky z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle míry úspěchu účastníků v řízení, a proto poměrnou část nákladů přiznal převážně úspěšnému žalobci. Žalobce byl úspěšný ohledně částky 3 000 Kč, neúspěch měl ohledně částky 779 Kč, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobce je 58,77 %. Žaloba byla podána po 1.7.2014 na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, tarifní hodnota předmětu řízení – peněžitého plnění nepřevyšuje 50 000 Kč, byly učiněny úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně. Náklady žalobce činí celkem částku 1 368 Kč za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměnu za zastupování za 2 úkony po 200 Kč podle § 14b odst. 1 bod 1. vyhl. č. 177/96 Sb. z tarifní hodnoty pohledávek bez příslušenství podle § 8 odst. 1 a 1 úkon ve výši ½ podle § 11 odst. 2 písm. h) vzhledem k tomu, že v případě formulářových žalob jsou i výzvy k plnění formulářové, tedy jednoduché, 3 režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb. a náhradu za 21 % DPH ve výši 168 Kč. Z těchto nákladů soud žalobci přiznal náhradu ve výši 58,77 %, tj. 804 Kč.