14 C 153/2022-19 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 24. 9. 2014 smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli zápůjčku spolu s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do dne 26. 10. 2014. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 uzavřené mezi původním věřitelem ([právnická osoba]) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobce požaduje zaplatit částku 5 000 Kč na dosud neuhrazené jistině a dále zákonný úrok z prodlení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když předchůdce žalobce je právnickou osobou se sídlem na území Malty (žalobce se sídlem na území Kypru), přičemž žalovaný smlouvu, ze které vyplývá nárok žalobce tvořící předmět tohoto řízení, uzavřel v postavení spotřebitele, tedy mimo rámec své profesní činnosti. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle Článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, neboť původní vztah byl vztahem bez zahraničního prvku a při postoupení pohledávky nemůže dojít ke změně práv a povinností stran závazku. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 5. Žalovaný a poskytovatel úvěru ([právnická osoba]) uzavřeli dne 24. 9. 2014 smlouvu o zápůjčce [číslo] na částku 6 650 Kč (z toho jistina ve výši 5 000 Kč a poplatek za poskytnutí ve výši 1 650 Kč), sjednali pevný úrok, termín splatnosti a další smluvní podmínky. Částka 5 000 Kč byla žalovanému poskytnuta v hotovosti. Žalobce uplatňuje vedle jistiny 5 000 Kč úroky z prodlení. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 21. 12. 2014 na žalobce. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 18. 1. 2018. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 11. 3. 2020. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 24. 9. 2014 smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 1 z. s. ú. 7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 9 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 8. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného a sám v žalobě uvedl, že požaduje pouze zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu soud žalobce nevyzýval k doplnění žaloby o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. 9. Žalovaný dosud na dlužnou částku ničeho neuhradil, žalobce tak požaduje poskytnutou částku ve výši 5 000 Kč. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: -) 800 Kč (zaplacený soudní poplatek), -) 600 Kč (mimosmluvní odměna advokáta žalobce podle § 14b odst. 1 písm. c/ bodu 2 adv. tarifu za tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu, návrh ve věci samé, výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d/adv. tarifu), -) 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a/ adv. tarifu, -) 189 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.