14 C 156/2022-21 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal na žalovaném zaplacení uvedené částky s tím, že žalovaný cestoval pražskou veřejnou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu, čímž porušil své povinnosti vyplývající ze zákona a přepravního řádu. Žalovaný na svůj dluh do dnešního dne nic neuhradil, ani přes předžalobní upomínku právního zástupce žalobce. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), žalobce s uvedeným postupem vyjádřil souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud na základě předložených listin k závěru, že žalovaný cestoval dne 11. 12. 2021 metrem – linkou A veřejné hromadné dopravy osob provozovanou žalobcem a při přepravní kontrole se neprokázal platným jízdním dokladem ani nezaplatil jízdné ve výši 30 Kč s přirážkou ve výši 1 500 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě zažalované pohledávky, dosud na zažalovanou částku neuhradil nic. 5. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osob dle ust. § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále dle ust. § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, je cestující povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem, je povinen zaplatit jízdné a přirážku nebo prokázat svoji totožnost, případně sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, přičemž výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. 6. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní), bagatelní pohledávce uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobci, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně. Přiznání vyšší částky by kritériu účelnosti jako zákonné podmínce pro přiznání náhrady proti neúspěšné straně neobstála. Náklady žalobce byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).