14 C 17/2022-16 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 240 Kč s odůvodněním, že žalovaný je držitelem televizního přijímače, čímž mu vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost splnil žalovaný dne 1. 12. 2018. Žalovaný však nezaplatil za měsíce leden 2019 až prosinec 2020 poplatky stanovené zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. Žalobce proto dopisem vyzval žalovaného k zaplacení nezaplacených televizních poplatků, žalovaný však do dnešního dne tuto svou povinnost nesplnil. 2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, ač mu byla žaloba řádně doručena. 3. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), žalobce s uvedeným postupem vyjádřil souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud na základě předložených listin k závěru, že žalovaný byl mimo jiné i v období od prosince 2018 do prosince 2020 vlastníkem televizního přijímače, když svou povinnost ze zákona nahlásit se jako poplatník televizního poplatku splnil žalovaný již dne 1. 12. 2018. Za období leden 2019 až prosinec 2020 žalovaný nezaplatil televizní poplatky, a to ani přes výzvy žalobce a právního zástupce žalobce. 5. V posuzovaném případě žalovaný jakožto poplatník televizního poplatku dle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákona č. 348/2005 Sb.“), kterým je osoba vlastnící televizní přijímač, neuhradil v období od dubna 2020 do srpna 2020 televizní poplatky ve výši stanovené v § 6 zákona č. 348/2005 Sb. na 135 Kč měsíčně, čímž porušil svou povinnost dle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., tj. platit provozovateli vysílání televizní poplatek. V posuzovaném věci činí celková výše dlužných televizních poplatků 675 Kč. V souvislosti s porušením uvedené povinnosti, kterou žalovaný nesplnil ani v přiměřené lhůtě k úhradě stanovené ve výzvě žalobce, vzniklo žalobci dle ust. § 10 zákona č. 348/2005 Sb. právo domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení. S ohledem na shora uvedené proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobce kapitalizoval ke dni 15. 7. 2021 O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 a zejména s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3344/2012 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní) a bagatelní pohledávce uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde k hájení svých práv je stát vybaven organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel stát na soukromé subjekty – advokáty a pokud tak učiní, není důvodu uznat tyto náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Je-li [anonymizováno] - ač její činnost nepochybně není výkonem veřejné moci - v převážné míře financována z televizních poplatků, který představuje ve své podstatě druhou daň z majetku (za účelem vyloučení závislosti veřejnoprávních médií na státním rozpočtu), je i na [anonymizováno] třeba klást vzhledem k jejímu výsadnímu postavení srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Tvoří-li tedy příjem z poplatků 90% z rozpočtu žalobce (viz rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3344/2012 z výroční zprávy [anonymizováno] na rok 2012) vytrácí se racionální smysl právního zastoupení a je žádoucí a správné, aby si žalobce činnost spojenou se správou a vymáháním financí, zabezpečovala sama. Je sice na žalobci jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil vymáhání a správu svých pohledávek, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně, a že tomuto kritériu neobstojí jako v tomto případě.