14 C 265/2021-20 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky s tím, že žalovaná a právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]), uzavřeli dne 14. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 21 600 Kč v 60 měsíčních splátkách po 360 Kč, s tím, že poslední splátka byla stanovena na den 8. 12. 2019. Celkovou částku tvoří jistina (12 000 Kč) a poplatek sestávající se z pevného úroku (2 400 Kč), částka za administrativní činnost (2 400 Kč) a hotovostní inkaso splátek (4 800 Kč). Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, celkem uhradila 4 160 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 uzavřené mezi původním věřitelem ([právnická osoba]) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobce požadoval zaplatit částku 7 840 Kč jakožto dlužnou jistinu, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 840 Kč od 9. 12. 2019 (konec lhůty pro úhradu poslední splátky) do 15. 1. 2021 (879,82 Kč) a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 840 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení. Žalovaná ani přes výzvy dlužnou částku neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a o. s. ř. 4. Po zhodnocení plně věrohodných listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Žalovaná a poskytovatel úvěru ([právnická osoba]) uzavřeli dne 14. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] sjednali pevný úrok, částku za administrativní činnost, hotovostní inkaso splátek, výši pravidelných týdenních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 14. 10. 2018). Žalovaná na tuto smlouvu čerpala částku 12 000 Kč, do postoupení pohledávky žalovaná uhradila částku 4 160 Kč (nesporné tvrzení žalobce); žalobce uplatňuje vedle jistiny 7 840 Kč úroky z prodlení. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 15. 1. 2021 na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy č. 1 – seznam pohledávek ze dne 15. 1. 2021). Tato skutečnost byla žalované oznámena přípisem ze dne 19. 2. 2021 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, podacím lístkem ze dne 22. 2. 2021). Žalovaná byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021, podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021). 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaná a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 14. 10. 2018 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 8. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalované a sám v žalobě uvedl, že požaduje pouze zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu soud žalobce nevyzýval k doplnění žaloby o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. 9. Žalovaná dosud na smlouvu uhradila částku 4 160 Kč, kterou žalobce zcela započetl na jistinu a požaduje tak rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou, která byla žalovaným uhrazena. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: -) 800 Kč (zaplacený soudní poplatek), -) 600 Kč (mimosmluvní odměna advokáta žalobce podle § 14b odst. 1 písm. c/ bodu 1 adv. tarifu za tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu, návrh ve věci samé, výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d/adv. tarifu), -) 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a/ adv. tarifu, -) 189 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.