14 C 267/2021-20 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]), uzavřeli dne 11. 4. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 26 283 Kč v 60 měsíčních splátkách po 439 Kč, s tím, že poslední splátka byla stanovena na den 4. 6. 2020. Celkovou částku tvoří jistina (14 000 Kč) a poplatek sestávající se z pevného úroku (2 504 Kč), částka za zpracování a doručení (5 652 Kč) a poplatku za vedení účtu a komfortní splácení (4 127 Kč). Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, celkem uhradil 900 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 uzavřené mezi původním věřitelem ([právnická osoba]) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobce požadoval zaplatit částku 13 100 Kč jakožto dlužnou jistinu, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 100 Kč od 5. 6. 2020 (konec lhůty pro úhradu poslední splátky) do 18. 12. 2020 (716,86 Kč) a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 100 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a o. s. ř. 4. Po zhodnocení plně věrohodných listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 5. Žalovaný a poskytovatel úvěru ([právnická osoba]) uzavřeli dne 11. 4. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] sjednali pevný úrok, částku za zpracování a doručení, částku za vedení účtu a komfortní splácení, výši pravidelných týdenních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne 11. 4. 2019). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 14 000 Kč, do postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku 900 Kč (prokázáno tabulkou umoření ze dne 12. 1. 2021). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 13 100 Kč úroky z prodlení. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 18. 12. 2020 na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy [číslo] – seznam pohledávek ze dne 18. 12. 2020). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 6. 1. 2021 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021, podacím lístkem ze dne 25. 1. 2021). Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021, podacím lístkem ze dne 28. 6. 2021). 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 11. 4. 2019 smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona [číslo] Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 8. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného a sám v žalobě uvedl, že požaduje pouze zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení. Z toho důvodu soud žalobce nevyzýval k doplnění žaloby o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. 9. Žalovaný dosud na smlouvu uhradil částku 900 Kč, kterou žalobce zcela započetl na jistinu a požaduje tak rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou, která byla žalovaným uhrazena. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: -) 800 Kč (zaplacený soudní poplatek), -) 900 Kč (mimosmluvní odměna advokáta žalobce podle § 14b odst. 1 písm. c/ bodu 2 adv. tarifu za tři úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a/ adv. tarifu, návrh ve věci samé, výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d/adv. tarifu), -) 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a/ adv. tarifu, -) 252 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.