17 C 274/2021-23 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tím, že s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] smlouvu o úvěru a poskytla žalovanému dne 30. 3. 2016 částku 2 000 Kč na jeho účet s tím, že částku žalovaný vrátí s poplatkem 410 Kč do 14. 4. 2016. Žalovaný byl marně upomínán o vrácení této částky, pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, žalovanému tato skutečnost oznámena. Žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že je nezaměstnaný, může zaplatit až na konci února. 3. Ohledně skutkového stavu tak soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru dálkovým způsobem. Žalovanému byla na základě smlouvy poskytnuta částka 2 000 Kč, kterou měl spolu s poplatkem vrátit do 14. 4. 2016. Předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 30. 3. 2016 částku 2 000 Kč na účet u [právnická osoba], který byl účtem žalovaného, a platba na něj byla připsána. Z provedených důkazů soud nezjistil, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyni byla smlouvou postoupena pohledávka za žalovaným, oznámení této skutečnosti žalovanému postupitelem bylo prokázáno. 4. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně byla podnikatelem ve smyslu § 420 o. z., a žalovaný spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem, podle § 1810 a násl. o. z. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k vývoji judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 7. 2018 a Ústavního soudu sp.zn. [ústavní nález] ze dne 26. 2. 2019 a dále podobně např. Krajský soud v Praze sp. zn. [spisová značka] ze dne 13. 2. 2019, je soud povinen zjišťovat, jakým způsobem prověřil věřitel schopnost žalovaného úvěr splácet. Tuto povinnost má soud i bez návrhu žalované, neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet je stanovena nejen pro ochranu samotného spotřebitele, ale též na ochranu věřitele, dalších věřitelů a celé společnosti, které nesvědčí důsledky předlužení dlužníků. Porušení takové povinnosti věřitelem tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. V tomto případě z navržených důkazů nevyplynulo, jakým způsobem věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně tvrdila splnění této povinnosti pouze obecně. Povinností věřitele je nejen získat údaje od klienta, ale rovněž samostatně aktivně prověřit jeho úvěruschopnost a to ověřením jím uvedených příjmů a výdajů, zjistit celkovou majetkovou situaci, zabývat se jeho závazky a vlastní aktivitou si obstarat dostatek podkladů a ty následně odpovědně vyhodnotit. Protože se žalobkyně nezúčastnila jednání soudu, nemohl soud v tomto smyslu žalobkyni poučit podle § 118a o.s.ř., ač nutnost takového poučení v předvolání avizoval. Žalobkyně tedy neprokázala, že věřitel splnil svou povinnost podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky a smlouvu o úvěru soud hodnotí z tohoto důvodu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 občanského zákoníku. 5. Vzhledem k tomu, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně podle § 2993 o.z. právo na vrácení peněžité částky, která žalovanému byla poskytnuta jako jistina úvěru. Žalobkyně prokázala, že pohledávka jí byla postoupena a tato skutečnost žalovanému oznámena. Proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč. Žalobkyně požadovala vrácení mimo jiné i jistiny, proto soud přiznal žalobkyni i právo na zákonný úrok z prodlení z této dlužné jistiny podle ust. § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to od 15. 4. 2016, když v této době již byl žalovaný v prodlení se zaplacením. Ve zbytku pak žalobu zamítl. 6. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla při započtení příslušenství úspěšná z 83 % a neúspěšná z 17 %. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II rozsudku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni část nákladů řízení v částce 982,74 Kč, což odpovídá 66 % jejích účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za tři úkony právní služby advokáta ve věci po 200 Kč dle §14b odst. 1 bod 1. vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), dále 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14 b) odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. v částce 189 Kč, celkem náklady 1 489 Kč. Podmínky § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. byly splněny. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně coby advokáta. 7. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř., kdy přihlédl k nezaměstnanosti žalovaného a umožnil mu splnit závazek v prodloužené třicetidenní lhůtě. 8. Podle § 157 odst. 4 o.s.ř. je odůvodnění tohoto rozsudku ve zkráceném znění.