17 C 300/2021-44 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se domáhal snížení výživného pro žalovaného, ke kterému mu byla stanovena vyživovací povinnost naposledy rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, požadoval snížení na částku 300 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2020 a dále od 1. 7. 2021 zrušení vyživovací povinnosti. Uvedl, že v důsledku pandemie Covid – 19 přišel o zaměstnání a snížily se jeho příjmy, od 3. 4. 2020 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce a měl příjem z podpory, přivydělával si pouze brigádně. Do června 2020 platil výživné ve stanovené výši. Poté se domníval, že žalovaný již ukončil studium na střední škole. Od 20. 11. 2020 byl hospitalizován po sebevražedném pokusu, byla mu diagnostikována těžká depresivní porucha. V prosinci 2020 mu bylo sděleno matkou žalovaného, že vyživovací povinnost trvá, žalovaný neví, zda žalovaný řádně plnil školní docházku. Žalobce žádal o invalidní důchod, má trvalé následky na levé paži, rehabilituje, má omezené příjmy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavoval. 3. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j.: [číslo jednací] ze dne 15. 12. 2005, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2006, soud zjistil, že bylo rozhodnuto, že žalobce se zavázal platit na výživu žalovaného 2 000 Kč měsíčně. Dle odůvodnění byl zjištěn skutkový stav tak, že žalobce, vyučený číšník, byl zaměstnán jako číšník s příjmem do 15 000 Kč měsíčně, neměl další vyživovací povinnost, za bydlení platil 5 000 Kč měsíčně. Žalovaný chodil do mateřské školy. 4. Z rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kontaktního pracoviště Praha 6, ze dne 8. 4. 2020 soud zjistil, že žalobci byla přiznána podpora v nezaměstnanosti od 3. 4. 2020 ve výši 8 140 Kč měsíčně po dobu prvních dvou měsíců, 6 261 Kč měsíčně po dobu dalších dvou měsíců, 5 635 Kč měsíčně po zbývající podpůrčí dobu trvající 5 měsíců celkem. Ze závěrečné zprávy Ústřední vojenské nemocnice ze dne 25. 11. 2020 má soud za prokázané, že žalobce byl hospitalizován od 20. 11. 2020 do 26. 11. 2020 pro krvácení z mnohočetných řezných ran a intoxikaci. Z prozatímní propouštěcí zprávy ÚVN, psychiatrického oddělení ze dne 17. 12. 2020 soud zjistil, že žalobce byl na tomto oddělení hospitalizován od 26. 11. 2020 do 18. 12. 2020 pro těžkou periodickou depresivní poruchu s psychotickými příznaky, kde i rehabilitoval poraněnou horní končetinu. Ze zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 18. 12. 2020 má soud za prokázané, že žalobce byl vyšetřen ortopedem pro bolesti a brnění ruky, tuhost v zápěstí a poruchu čití prstů a dlaně ruky po přerušení vazů a nervů ruky, doporučen k rehabilitaci. Ze zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 6. 1. 2021 soud zjistil, že žalobce dále rehabilitoval, měl otok prstů a zápěstí, nosil dlahu, nadále měl poruchu čití, závěrem bylo konstatováno, že žalobce bude mít trvalé následky s nutností minimálně částečného invalidního důchodu. Z potvrzení o pracovní neschopnosti soud zjistil, že žalobce byl v pracovní neschopnosti od 10. 12. 2020 minimálně do 13. 4. 2021. Z ambulantního lístku oddělení rehabilitace má soud za prokázané, že žalobce od ledna do března 2021 docházel na rehabilitace téměř obden. Z posudku o invaliditě v řízení o námitkách ze dne 27. 9. 2021 soud zjistil, že žalobcův stav byl posouzen dne 26. 5. 2021 a dne 29. 6. 2021 bylo rozhodnuto, že mu náleží invalidní důchod I. Stupně pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, kdy jeho pracovní schopnost klesla o 35 %. Z potvrzení úřadu práce ze dne 8. 12. 2021 nakonec soud nečinil skutková zjištění po provedení důkazu o ukončení studia žalovaného. 5. Z potvrzení o studiu žalovaného ze dne 11. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaný studoval třetí ročník denního studia na střední škole ve tříletém oboru. Ze zprávy Střední školy Centrum odborné přípravy technickohospodářské ze dne 18. 1. 2022 soud zjistil, že žalovaný se vzdělával na této škole od 23. 9. 2016 do 30. 6. 2019, kdy ukončil vzdělávací program bez předepsané zkoušky, od 1. 9. 2020 byl znovu přijat do třetího ročníku, studium mu bylo ukončeno k 21. 6. 2021 z důvodu nedoložení absence ve vyučování. 6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že od března roku 2020 byl na evidován na úřadu práce, když v posledním zaměstnání dostal výpověď v březnu 2020, nedostal žádné odstupné ani kompenzace, měl pouze podporu na úřadu práce. Po půl roce již byl bez podpory, chodil na nárazové brigády na výkopové a zahradnické práce, kde dostal 100 Kč na hodinu. Jako číšník pracoval celý život. Nemá další vyživovací povinnost, vlastní byt, finančně mu pomáhá přítelkyně, platí 6 200 Kč za energie a platby k bytu, za internet a telefon 1 600 Kč měsíčně, nemá vozidlo, nemá dluhy, neplatí pojištění či spoření. Invalidní důchod měl po dobu, po kterou mu byl přiznán, ve výši 6 600 Kč měsíčně. V práci je omezen, již nemůže vykonávat svou profesi, ruku má necitlivou, stále dochází třikrát týdne na rehabilitace a jednou měsíčně na psychiatrii. S žalovaným se nestýká, nic mu nedává, nemá o něm žádné informace. 7. Ohledně skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žalobce dle rozhodnutí soudu byl od roku 2006 povinen platit na výživu žalovaného částku 2 000 Kč měsíčně, žalovaný v té době navštěvoval mateřskou školu, žalobce pracoval jako číšník s příjmem do 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný studoval tříletý obor střední školy od 23. 9. 2016 do 30. 6. 2019, kdy ukončil vzdělávací program neúspěšně, od 1. 9. 2020 byl znovu přijat do třetího ročníku, studium mu bylo ukončeno k 21. 6. 2021 z důvodu nedoložení absence ve vyučování. Žalobce je vyučen jako číšník, v tomto oboru pracoval do března 2020, kdy z důvodu pandemie byl propuštěn bez odstupného a kompenzací, od 3. 4. 2020 byl registrován na úřadu práce a po dobu pěti měsíců pobíral podporu v nezaměstnanosti, chodil na nárazové brigády s výdělkem 100 Kč na hodinu. Od 20. 11. 2020 do 18. 12. 2020 byl hospitalizován s vážným poškozením zdraví, dále na oddělení psychiatrie, minimálně do března 2021 obden rehabilitoval, byl v pracovní neschopnosti až do doby přiznání invalidního důchodu prvního stupně, bylo zjištěno, že má trvalé následky, je omezen v pracovní schopnosti minimálně z 35 %, necítí ruku, má omezenou hybnost. Léčí se s těžkou depresivní poruchou. 8. Podle § 910 odst. 1 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 9. Po právní stránce se soud zabýval podle § 910 odst. 1 a § 911 občanského zákoníku ve vztahu k žalovanému, zda je schopen se sám živit, zda vyživovací povinnost žalobce k němu stále trvá. Žalovaný byl studentem do 30. 6. 2019, kdy studium ukončil neúspěšně, znovu pokračoval ve studiu od 1. 9. 2020, jednalo se o denní studium v oboru jeho původního studia, lze to tedy považovat za přípravu k budoucímu povolání až do 21. 6. 2021, kdy studium opět neúspěšně ukončil. Po dobu denního studia se nemohl žalovaný sám živit, proto vyživovací povinnost žalobce k žalovanému trvala do 21. 6. 2021. Od 1. 7. 2021 se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti, čemuž soud vyhověl, když studium žalovaného bylo prokazatelně ukončeno, a to již opakovaně neúspěšně. Vzhledem k absenci tvrzení žalovaného soud nemá informace, zda se živí sám, ale vzhledem k předchozímu neúspěšnému studiu již nelze jistě učinit závěr o jeho řádné přípravě na budoucí povolání. Za dobu od 1. 7. 2020 se žalobce domáhal snížení výživného pro žalovaného na 300 Kč měsíčně z důvodu, že přišel o své příjmy. Soud podle § 913 odst. 1 občanského zákoníku má hodnotit odůvodněné potřeby a majetkové poměry žalovaného a schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce a jejich změnu a dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí došlo ke změně poměrů. Na straně žalovaného sice jistě vzrostly jeho potřeby, studoval na střední škole, současně od 1. 7. 2020 došlo ke snížení výdělkových možností žalobce. Od července do září 2020 byl žalobce evidován na úřadu práce, jeho příjmem byla postupně klesající podpora v nezaměstnanosti a příjmy z nárazových brigád, soud přihlédl i k celkové situaci v této době v oboru žalobce, kdy restaurační činnost byla výrazně zasažena omezeními v důsledku pandemie a žalobce tak byl velmi omezen v možnosti získat nové zaměstnání, lze navíc předpokládat, že již před jeho hospitalizací se potýkal s depresivní poruchou, která byla příčinou jeho následné hospitalizace. Soud proto za období od 1. 7. 2020 snížil výživné na částku 1 000 Kč měsíčně, která dle soudu odpovídá potřebám žalovaného a i omezeným možnostem žalobce, který však v této době ještě příjmy měl, chodil na brigády s příjmem 100 Kč na hodinu. Pokud se žalobce domáhal snížení výživného až na částku 300 Kč v období od 1. 7. 2020 do 30. 11. 2020, soud v části o snížení o dalších 700 Kč měsíčně žalobu zamítl. Od 1. 12. 2020 pak