18 C 206/2022-17 — Okresní soud v Kolíně

Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že žalovaná byla dne [datum] kontrolována přepravní kontrolou v prostředku městské hromadné dopravy (autobus linka 189), přičemž se neprokázala platným přepravním dokladem, čímž porušila své povinnosti vyplývající jí ze zákona a přepravního řádu. Žalované tak vznikla povinnost uhradit jízdné a přirážku k jízdnému. Žalovaná však přes výzvu zažalovanou částku nezaplatila dosud. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila. Žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, k navrženému postupu nevyjádřila, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“). Žalobce s tímto postupem souhlasil již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Žalovaná dne [datum] cestovala v prostředku městské hromadné dopravy provozované žalobcem (linka 189), kde byla kontrolována a neprokázala se platným přepravním dokladem a nezaplatila jízdné s přirážkou, byl sepsán protokol o provedené kontrole, na němž byla žalovaná identifikována jménem, příjmením, datem narození a číslem OP (prokázáno zápisem o provedené přepravní kontrole [číslo]). Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osob dle ust. § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o.z.“). Dle ust. § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je pověřená osoba oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo vyžadovat od cestujícího, aby se prokázal osobním dokladem a sdělil osobní údaje. Cestující je povinen dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif, na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem, neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky. Výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku [částka]. Dále dle ust. § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, je cestující povinen na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, výše přirážky nesmí přesáhnout částku [částka]. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Tím, že žalovaná svůj dluh nezaplatila v termínu splatnosti, dostala se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný dle § 1970 obč. zák. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvodu pro jiný postup. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši [částka], když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní), bagatelní pohledávce a zejména ke skutečnosti, že žalobce si nabývání a následné vymáhání pohledávek sám zvolil jako„ předmět podnikání“, uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobci, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil výkon své podnikatelské činnosti, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně.