18 C 33/2022-14 — Okresní soud v Kolíně

Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s odůvodněním, že žalovaný je držitelem televizního přijímače, čímž mu vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost splnil žalovaný [datum]. Žalovaný však nezaplatil poplatky za měsíce [číslo] stanovené zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. Žalobce proto dopisem vyzval žalovaného k zaplacení nezaplacených televizních poplatků, žalovaný však do dnešního dne tuto svou povinnost nesplnil. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. Účastníci k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutí věci bez nařízení ústního jednání, se k navrženému postupu nevyjádřili, proto má soud za to, že nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Žalovaný byl mimo jiné i v období [číslo] vlastníkem televizního přijímače, když svou povinnost ze zákona nahlásit se jako poplatník televizního poplatku splnil žalovaný [datum]. Svou povinnost poplatek hradit však neplnil, proto jej žalobce v souladu s ust. § 10 zákona č. 348/2005 Sb. vyzval ke splnění povinnosti. Do dnešního dne žalovaný na pohledávku ničeho nezaplatil. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích je poplatníkem kromě dalšího též fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Za televizní přijímač se přitom podle § 2 odst. 2 považuje zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, a to i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Dle § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasová nebo televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Dle ust. § 6 zákona činí výše televizního poplatku [částka]. Dle ust. § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je po právu, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Protože žalovaný nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. O příslušenství rozhodl soud podle ustanovení dle § 1970 obč. zák. dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které žalobce kapitalizoval ke dni [datum]. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši [částka], když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 a zejména s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3344/2012 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní) a bagatelní pohledávce uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde k hájení svých práv je stát vybaven organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel stát na soukromé subjekty – advokáty a pokud tak učiní, není důvodu uznat tyto náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Je-li Česká televize - ač její činnost nepochybně není výkonem veřejné moci - v převážné míře financována z televizních poplatků, který představuje ve své podstatě druhou daň z majetku (za účelem vyloučení závislosti veřejnoprávních médií na státním rozpočtu), je i na Českou televizi třeba klást vzhledem k jejímu výsadnímu postavení srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Tvoří-li tedy příjem z poplatků 90% z rozpočtu žalobce (viz rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3344/2012 z výroční zprávy České televize na rok 2012) vytrácí se racionální smysl právního zastoupení a je žádoucí a správné, aby si žalobce činnost spojenou se správou a vymáháním financí, zabezpečovala sama. Je sice na žalobci jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil vymáhání a správu svých pohledávek, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně, a že tomuto kritériu neobstojí jako v tomto případě.