18 C 41/2022-18 — Okresní soud v Kolíně

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne [datum] cestoval vlakem [číslo] společnosti [právnická osoba], mezi stanicemi [obec] [část obce] a [obec], přičemž porušil své povinnosti, když cestoval bez platné jízdenky. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalovanou částku, která se skládá z přirážky ([částka]) a nezaplaceného jízdného ([částka]). Svoji aktivní legitimaci ve sporu odvozuje žalobce od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], na základě které přešla pohledávka z původního věřitele na žalobce. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. Účastníci se k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, k navrženému postupu nevyjádřili, proto má soud za to, že nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Žalovaný [datum] cestoval vlakem [číslo] společnosti [právnická osoba], mezi stanicemi [obec] [část obce] a [obec], kde se neprokázal platným přepravním dokladem a nezaplatil jízdné ([částka]) s přirážkou ([částka]), bylo sepsáno potvrzení o nedodržení SPPO, na kterém byl žalovaný identifikován jménem, příjmením, datem narození a číslem OP. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] převedl původní věřitel pohledávku na žalobce. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzýván předžalobní upomínkou ze dne [datum]. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osob dle ust. § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále dle ust. § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, podle kterého je cestující povinen na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, výše přirážky nesmí přesáhnout částku [částka]. Podle ust. § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku. Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný dle § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak žalobce požadoval. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů řízení za vynaložený soudní poplatek ve výši [částka], když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní), bagatelní pohledávce a zejména ke skutečnosti, že žalobci si nabývání a následné vymáhání pohledávek sám zvolil jako„ předmět podnikání“, uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobci, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil výkon své podnikatelské činnosti, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně.