6 C 99/2022-36 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 78 817,03 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 323,21 Kč za období od 2.12. 2021 do 15.3. 2022, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 415,77 Kč za období od 30.1. 2019 do 15.3. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73 679,69 Kč od 16.3. 2022 do zaplacení a s úrokem 8,5 % ročně z částky 73 679,69 Kč od 16.3. 2022 do zaplacení. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 30.1. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 117 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, žalobkyně proto v souladu se smluvními podmínkami úvěr ke dni 1.12. 2021 zesplatnila. Žalovaná přes upomínku dluh neuhradila. 2. Usnesením ze dne 12.7. 2022 č.j. 6 C 99/2022-11 soud vyzval žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení o tom, jakým způsobem posoudila schopnost žalované splácet úvěr a ke svým tvrzením označila důkazy a listinné důkazy předložila. 3. Žalobkyně se na výzvu soudu obsáhle vyjádřila a doplnila, že žalovanou prověřila nejprve z databází a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalované. Z interní databáze nezjistila o žalované žádné negativní informace. Z insolvenčního rejstříku žalobkyně zjistila, že proti žalované nebylo zahájeno insolvenční řízení. V centrální evidenci exekucí bylo zjištěno, že proti povinné nebylo zahájeno exekuční řízení. Trvalé bydliště žalované se nenacházelo na adrese obecního úřadu. V prohlášení žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 14 000 Kč a příjem rodinných příslušníků 20 000 Kč. Žalobkyně vycházela z výdajů žalované ve výši 14 968 Kč, na účet žalované chodily příjmy v průměrné výši 21 153 Kč měsíčně, rozdíl mezi příjmy a výdaji tak činil částku 8 185 Kč. 4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání soudu se bez omluvy nedostavila, soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30.1. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 24.1. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 117 000 Kč na dobu 60 měsíců. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných splátkách po 2 456 Kč. 6. Z otisku registrů ze dne 30.1. 2019 – printscreenu obrazovky se podává, že žalovaná měla dluh vycházející ze smlouvy o osobním úvěru ze dne 12.12. 2018, měsíční splátka činila 2 468 Kč. V této době měla ještě jednu nevyřízenou žádost o úvěr a celkem čtyřikrát jí byla žádost odmítnuta, a to žádost o osobní úvěr ve výši 30 000 Kč ze dne 7.8. 2018, žádost o osobní úvěr ve výši 10 000 Kč ze dne 13.10. 2018 a žádost o osobní úvěr ve výši 100 000 Kč ze dne 9. 1. 2019 a žádost o kreditní kartu splátkovou ze dne 13.10. 2018 ve výši 10 000 Kč. 7. Z výpisu z účtu žalované se podává, že v měsíci listopadu 2018 jí byly na účet poukázány příjmy ve výši 24 655 Kč, v měsíci prosinci 2018 příjmy ve výši 33 705 Kč a v měsíci lednu 2019 příjmy ve výši 10 400 Kč. Ve výpisu nejsou zachyceny ani výdaje ani zůstatky. 8. Z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí osobního úvěru se podává, že žalovaná uvedla, že je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost, má čistý měsíční příjem ve výši 14 000 Kč, dále uvedla ostatní měsíční příjmy prokazatelné ve výši 20 000 Kč. Výdaje spojené s bydlením jsou uvedeny ve výši 2 000 Kč, ostatní výdaje ve výši 5 000 Kč. 9. Z interního účetního dokladu žalobkyně ze dne 30.1. 2019 se podává, že dne 30.1. 2019 poukázala žalobkyně na účet žalované č. [bankovní účet] částku 117 000 Kč. 10. Z historického výpisu úvěru [číslo] se podává, že žalovaná dne 30.1. 2019 čerpala úvěr ve výši 117 000 Kč a zaplatila dne 15.2. 2019 splátku ve výši 320,77 Kč, dne 18.2. 2019 splátku ve výši 113,10 Kč, dne 15.3. 2019 splátku ve výši 2 456 Kč, dne 15.4.2019 splátku ve výši 12,81 Kč, dne 13.5. 2019 splátku ve výši 2 443,19 Kč, ve dnech 15.5. 2019, 15.6.2019 a 15.7.2019 splátky ve výši po 2 456 Kč, dne 15.8.2019 ve výši 390,52 Kč, dne 16.8.2019 ve výši 2 065,48 Kč, dne 18.9. 2019 splátku ve výši 2 456 Kč, dne 15.10. 2019 splátku ve výši 113,38 Kč, dne 16.10. 2019 splátku ve výši 2 342,62 Kč, ve dnech 15.11. 2019 a 15.12. 2019 splátky po 2 456 Kč, dne 15.1. 2020 splátku ve výši 281,16 Kč, dne 16.1. 2020 splátku ve výši 2 174,84 Kč, ve dnech 15.2. 2020, 15.3. 2020, 15.4. 2020, 15.5. 2020, 15.6. 2020, 15.7. 2020, 15.8. 2020 splátky po 2 456 Kč, dne 18.11. 2020 splátku ve výši 2 500 Kč, dne 23.11. 2020 splátku ve výši 3 074,47 Kč, dne 14.2. 2020 splátku ve výši 1 793,53 Kč, dne 15.1.2021 splátku ve výši 2 456 Kč, ve dnech 11.3. 2021 a 15.4. 2021 splátky ve výši po 2 500 Kč, dne 16.6.2021 splátku ve výši 1 000 Kč a dne 14.7. 2021 ve výši 1 500 Kč, celkem tedy zaplatila částku 61 965,87 Kč. 11. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 13.10. 2021 a dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 1.12. 2021 a žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky do 1.12. 2021. 12. Z předžalobní upomínky ze dne 20.12. 2021, bylo zjištěno, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu. 13. Podle § 86 odst. 2 zák. č 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. V daném případě účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, dále jen o.z., kterou žalobkyně uzavřela v postavení podnikatele, žalovaný v postavení spotřebitele. Přestože žalovaná byla v řízení nečinná a neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy ve smyslu §87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., soud zkoumal, zda žalobkyně jako věřitel řádně prověřila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Soud se tak řídil aktuální praxí soudů k výkladu ustanovení o porušení povinnosti poskytovatele prověřit úvěruschopnost spotřebitele a důsledků z toho vyplývajících. Podle článku 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách a spotřebitelském úvěru členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. 16. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3. 2020 ve věci C -679/18 jejímž předmětem je rozhodnutí o předběžné otázce k výkladu článků 8 a 23 výše uvedené směrnice, žádost o rozhodnutí byla podána rozhodnutím Okresním soudem v Ostravě ze dne 25.10. 2018 Soudní dvůr dospěl k závěru, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z daného tedy vyplývá, že soudy zkoumají splnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřed