14 C 124/2023-47 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci, resp. žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 27. 10. 2005 smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovanou a následně také poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu; nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky, sazebník, podmínky poskytování kontokorentních úvěrů a úrokový lístek banky. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěrový limit ve výši 5 000 Kč, žalovaná se zavázala, že její účet bude vykazovat nejméně jednou za šest měsíců kreditní zůstatek a neocitnout se v prodlení s plněním závazků ze smlouvy. Žalovaná však své smluvní závazky porušila, když překročila úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na účtu. Právní předchůdce žalobce proto v souladu se smlouvou a podmínkami zrušil žalované poskytování kontokorentního úvěru a debetní zůstatek ve výši 8 844,16 Kč převedl dne 6. 4. 2021 na úvěrový účet č. [bankovní účet], na němž umožnil žalované splácení dluhu ve splátkách. Žalovaná však ani poté dluh nehradila, proto právní předchůdce žalobce dopisem ze dne 10. 8. 2021 úvěr zesplatnil a vyzval žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Pohledávka za žalovanou byla na žalobce postoupena smlouvou ze dne 14. 6. 2022, a to s účinností ke dni 21. 6. 2022. Postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 14. 7. 2022. Žalobce požadoval zaplatit částku 8 844,16 Kč jakožto dlužnou jistinu úvěru, částku 1 800 Kč coby dlužné poplatky a smluvní pokuty, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 502 Kč, úrok z úvěru ve výši 21,99 % ročně z částky 8 844,16 Kč od 11. 8. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 644,16 Kč (8 844,16 + 1 800) od 25. 6. 2022 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaná se k žalobě, ač jí byla řádně doručena, nevyjádřila. 3. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 4. Žalovaná a právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], uzavřeli dne 27. 10. 2005 smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb, na jejímž základě byl žalované zřízen běžný účet č. [bankovní účet] (prokázáno smlouvou o poskytování bankovních produktů a služeb ze dne 27. 10. 2005). Dále žalovaná a [právnická osoba], uzavřeli dne 11. 4. 2016 smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru k výše uvedenému běžnému účtu žalované, sjednali úvěrový limit, výši úroků, poplatky a další smluvní podmínky (prokázáno žádostí o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 8. 4. 2016, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 4. 2016). Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované, čímž zjistil výši jejího průměrného čistého měsíčního příjmu v částce 19 292 Kč a výši splátkových výdajů 4 480 Kč (výši nesplátkových výdajů žalovaná uvedla v částce 0 Kč), dále skutečnost, že žalovaná bydlí u rodičů, na jejichž nákladech se podílí cca 2/3 výše nákladů, a vyživuje 1 dítě (prokázáno žádostí o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 8. 4. 2016, potvrzením o výši příjmů ze dne 8. 4. 2016, výpisem vyhledávání v bankovním registru klientských informací). Žalovaná na tuto smlouvu čerpala částku 8 844,16 Kč, doposud žalovaná neuhradila ničeho (prokázáno výpisem platební historie z účtu č. [bankovní účet] za období duben 2021, výpisy z úvěrového účtu za období od duben 2021 2022). Protože žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, využil žalobce svého práva ze smlouvy a dopisem ze dne 11. 8. 2021 pohledávku zesplatnil ke dni 10. 8. 2021 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 11. 8. 2021). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 8 844,16 Kč úroky, poplatky a zákonné úroky z prodlení. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 14. 6. 2022 s účinností ke dni 21. 6. 2022 na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy [číslo] – seznam pohledávek ze dne 14. 6. 2022). Tato skutečnost byla žalované oznámena přípisem ze dne 29. 6. 2022 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2022 vč. podacího lístku ze dne 14. 7. 2022). Žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 3. 11 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 3. 11. 2022). 5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaná a poskytovatel úvěru (žalobce) uzavřeli 11. 4. 2016 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; žalobce v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 1 z. s. ú. 6. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované (§ 9 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 7. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že poskytovatel úvěru vycházel z příjmů žalované ve výši 19 292 Kč doloženého potvrzením o příjmu, dále z příjmu domácnosti ve výši 30 000 Kč a skutečnosti, že žalovaná bydlí u rodičů. Dále poskytovatel úvěru kontroloval dostupné informace v interních a externích databázích, zejm. bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a dalších; takto zjistil výši splátkových výdajů žalované na částku 4 480 Kč. Poskytovatel úvěru poté porovnal příjmy a výdaje žalované odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. 8. Na základě shora uvedeného má soud za to, že žalobce, resp. poskytovatel úvěru, svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované nesplnil. Poskytovatel úvěru se řádně zabýval příjmy žalované, které si ověřil z potvrzení o příjmu žalované. Povinností poskytovatele úvěru je však i řádně přezkoumat výdaje žadatele o úvěr (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, č. j. 102 VSPH 709/2021-73). Poskytovatel úvěru doložil pouze přezkum výdajů splátkového charakteru, u výdajů nesplátkových uvedl, že vycházel ze statistických dat ČSÚ. Takový přístup však odporuje principu individuálního přezkumu, který dlouhodobě prosazuje výše zmiňovaná judikatura. Statistická data mohou nepochybně sloužit jako kontrolní ukazatel toho, zda výdaje žadatele o úvěr nejsou zjevně podhodnocené, nemohou však přezkum výdajové stránky nikdy zcela nahradit, a to i za situace, kdy se jedná o relativně nízkou částku úvěrového limitu (5 000 Kč). Z žádosti žalované o poskytnutí kontokorentu totiž vyplývá, že žalovaná uvedla jako své výdaje částku 0 Kč, což je zjevně nesmyslné, zvláště za přihlédnutí k její přiznané vyživovací povinnosti a skutečnosti, že stejnou částku uvedla jako výdaje splátkové, jejichž výši však poskytovatel úvěru zjistil v částce 4 480 Kč. Poskytovatel úvěru taktéž měl (dlouhodobě) k dispozici možnost nahlédnutí do běžného účtu žalované, z něhož lze její přibližné výdaje snadno odhadnout. Z vyjádření žalobce však jednoznačně plyne, že na jakýkoli přezkum nesplátkových výdajů poskytovatel úvěru rezignoval a přikročil rovnou ke stanovení výše výdajů pomocí statistiky. 9. K žalobcem zmiňované judikatuře soud dodává, že co se týče rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, posuzování úvěruschopnosti žadatele je procesem ryze individuálním, který navíc vyžaduje dodržení standardu odborné péče u poskytovatele úvěru. Judikatura vyšších soudů opakovaně zdůrazňuje povinnost poskytovatele úvěru údaje zjištěné o spotřebiteli s přihlédnutím k okolnostem ověřovat z různých zdrojů, a to včetně údajů publikovaných Českým statistickým úřadem jako jednoho z klíčových zdrojů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Informace získané z Českého statistického úřadu však nemohou být jediným zdrojem informací pro ověření výdajů žadatele o úvěr. V žalobcem předloženém i nyní posuzovaném případě vždy přistoupil poskytovatel úvěru ke zjištění, zda žad