14 C 18/2023-58 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci uzavřeli dne 31. 10. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný však své smluvní závazky, tj. především splácet úvěr řádně a včas, nehradil řádně a včas, proto poskytovatel úvěru zesplatnil celou zbylou část úvěru dopisem ke dni 28. 4. 2019 a v souladu se smlouvou uplatnil též právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné zesplatněné jistiny úvěru (62 946,63 Kč), max. však do výše 30 000 Kč (jistina poskytnutého úvěru ve výši 60 000 Kč * 0,5). O nárocích žalobce vůči žalovanému bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního osudu v Kolíně ze dne 28. 1. 2020, č. j. 18 C 291/2019-67, jímž byla žalovanému mj. uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 7 496,46 Kč (kapitalizovaná k 5. 11. 2019) a částku ve výši 998 Kč. Prodlení žalovaného trvá i po 5. 11. 2019, proto žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. Za období od 6. 11. 2019 do 18. 8. 2019 dluží žalovaný žalobci na smluvní pokutě částku 38 700 Kč, kterou žalobce s ohledem na znění z. č. 257/2016 Sb. a na smluvní ujednání redukoval na částku 21 505,54 Kč, tj. rozdíl mezi částkou představující ½ výše poskytnuté jistiny úvěru a již přiznanou smluvní pokutou. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce ze dne 18. 8. 2022 dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. K projednání věci soud nařídil jednání. Žalobce se omluvil a výslovně souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl řádně a včas předvolána. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 5. Účastníci uzavřeli 31. 10. 2018 smlouvu o úvěru, sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 31. 10. 2018). Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce zbylou část úvěru dopisem ke dni 28. 4. 2019 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 28. 4. 2019). Rozsudkem Okresního osudu v [obec] ze dne 28. 1. 2020, č. j. 18 C 291/2019-67, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci mj. částku 7 496,63 Kč a částku 998 Kč (prokázáno rozsudkem Okresního osudu v [obec] ze dne 28. 1. 2020, č. j. 18 C 291/2019-67). Žalovaný ani poté dlužnou částku nehradil, proto žalobce vyzval žalovaného k uhrazení smluvní pokuty ve výši 21 505,54 Kč i za následující období předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2022, podacím lístkem ze dne 18. 8. 2022). 6. Před poskytnutím úvěru zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl od července 2009 zaměstnán na dobu neurčitou (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 1. 7. 2009). Z výplatních pásek žalovaného za měsíce srpen a záři 2018 vyplývá průměrná výše čistého měsíčního příjmu žalovaného 25 053,5 Kč (prokázáno výplatními páskami za měsíce srpen a září 2018). Za období od května do září 2018 včetně přišlo žalovanému na účet celkem 136 877 Kč (prokázáno výpisy pohybů na účtu žalovaného u Fio banky za období od května do září 2018). Žalobce prověřil žalovaného v databázi NRKI, v němž vyšlo celkové skóre žalovaného v hodnotě„ 243“, tedy v kategorii I. (vyšší riziko; prokázáno výpisem z NRKI ze dne 31. 10. 2018). Při poskytování úvěru vycházel žalobce z čistého měsíčního příjmu žalovaného v částce 23 311 Kč a celkových výdajů v částce 12 929 Kč (z toho životní minimum 3 410 Kč, splátkové výdaje 6 619 Kč, náklady na bydlení 1 400 Kč, ostatní výdaje 500 Kč, finanční rezerva 1 000 Kč), čímž dospěl k výši použitelného příjmu žalovaného v částce 10 382 Kč, dále pak vyšel ze zjištění, že žalovaný bydlí ve vlastním bydlení (prokázáno listinou„ hodnocení klienta“ ze dne 31. 10. 2018). 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 31. 10. 2018 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné produktové podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z čl. IV odst. 1, 2. (Závěrečná ustanovení) smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 8. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 9. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalobce uvedl, že vycházel z údajů uvedených žalovaným ve smlouvě o úvěr, přičemž příjem žalovaného ve výši 23 311 Kč měsíčně (čistý průměrný měsíční příjem) si ověřil z předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek. Z hlediska výdajů žalobce vycházel z částky životního minima (3 410 Kč k datu podpisu smlouvy), k nimž připočetl výdaje na bydlení uváděné žalovaným (1 400 Kč měsíčně), ostatní výdaje uvedené žalovaným (500 Kč měsíčně) a výdaje splátkové, dále ještě připočetl finanční rezervu ve výši 1 000 Kč; celkové výdaje žalovaného tak žalobce stanovil na částku 11 929 Kč. Žalobce dále lustroval žalovaného v databázích NRKI a [příjmení] a v insolvenčním rejstříku. 10. Na základě výše uvedeného má soud za to, že žalobce svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného nesplnil. Žalobce řádně ověřil příjmy žalovaného nejen z pracovní smlouvy, nýbrž i z výplatních pásek a výpisů z účtu žalovaného. Z hlediska výdajů žalovaného se však žalobce spokojil s pouhými tvrzeními ohledně nákladů na bydlení a jeho druhu, výdajů splátkových a výdajů na živobytí, byť ve prospěch žalobce jde nepochybně skutečnost, že počítal i s finanční rezervou žalovaného. Jak ovšem uvádí nejen výše zmíněná judikatura, nýbrž i žalobcem předložený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2020, č. j. 22 Co 173/2020-97, při ověřování úvěruschopnosti je nezbytné se nespokojit jen s tvrzenými údaji, ale řádně přezkoumat minimálně základní a podstatné výdaje jako náklady na bydlení či výdaje splátkové. I žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, počítá s přiměřenou měrou obezřetnosti; tento soud je však přesvědčen, že přiměřené obezřetnosti nelze dostát tehdy, zjistí-li poskytovatel úvěru, že dle NRKI je klient veden jako osoba úvěrově riziková a přitom z této skutečnosti nevyvodí patřičné závěry, když jediným přijatelným závěrem v takové situaci je nepochybně zvýšená pozornost a přísnější požadavky při schvalování úvěru, nikoli pouhé spoléhání se na tvrzení žalovaného. Nadto žalovaný uvedl své splátkové výdaje v poměrně vysoké výši (6 619 Kč měsíčně), a to navíc přímo u žalobce jako věřitele. Je tedy zjevné, že žalovaný již byl úvěrově zatížen, a proto namístě zkoumat, zda svůj předchozí úvěr žalovaný zvládá splácet a bylo tak možno předpokládat, že zvládne splácet i tento úvěr nový, či zda žalobce již u tohoto staršího úvěru eviduje ze strany žalovaného problémy se splácením. Žalobce též nikterak netvrdil, že by si tvrzené splátkové výdaje žalovaného jakkoli ověřoval, naopak v bodě 21. svého vyjádření ze dne 9. 2. 2023 přímo odkazuje na výši splátek uvedenou žalovaným. Zvýšenou pozornost tomuto přezkumu by taktéž měl žalobce věnovat již jen z důvodu výše poskytovaného úvěru, když jistina samotná převyšovala příjem žalovaného přibližně 2,5 násobně. 11. Zdůrazňuje-li žalobce, že žalovaný měl za povinnost uvést při sjednávání smlouvy pravdivé a úplné údaje o svých majetkových, příjmo