14 C 231/2023-40 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. 5. 2023 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce [právnická osoba] [anonymizována tři slova] and [právnická osoba] (dále též„ poskytovatel úvěru“), uzavřeli dne 4. 12. 2015 smlouvu o kontokorentním úvěru č. [spisová značka] [rok], na jejímž základě poskytovatel úvěru poskytl žalovanému kontokorentní úvěr do výše 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr průběžně splácet spolu s úrokem ve výši 18 % ročně, a to vkladem v jakékoli výši. Úvěr byl zřízen a veden na účtu žalovaného č. [bankovní účet]. Před poskytnutím úvěru poskytovatel úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným, informací z databází a z interních systémů. Součástí smlouvy jsou i obchodní podmínky poskytovatele úvěru a sazebník poplatků. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když překročil sjednanou výši kontokorentu a nevyrovnal nepovolené přečerpání na účtu, čímž mu vznikl nepovolený debetní zůstatek. Poskytovatel úvěru proto po předchozí nesplněné výzvě žalovanému ze dne 12. 8. 2020 rozhodl o zesplatnění úvěru ke dni 17. 8. 2020 a současně odstoupil od smlouvy o účtu. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka úvěru 13 568,44 Kč. Žalovaný po zesplatnění úvěru dne 26. 1. 2023 uhradil částku 1 000 Kč, která byla započtena na jistinu pohledávky. Žalobce odvozuje svou aktivní legitimaci ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 7. 2021 uzavřené mezi žalobcem a poskytovatelem úvěru. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 12. 2021. Žalobce požadoval po žalovaném částku 12 568,44 Kč jako žalovanou jistinu, smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 13 568,44 Kč od 18. 8. 2020 do 26. 1. 2023, smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 12 568,44 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 568,44 Kč od 1. 11. 2020 do 26. 1. 2023 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 568,44 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 5. Žalovaný a poskytovatel úvěru uzavřeli dne 7. 3. 2013 smlouvu o zřízení a vedení konta pro mladé, na jejímž základě byl žalovanému zřízen a veden účet [číslo] (prokázáno smlouvou o zřízení a vedení konta pro mladě ze dne 7. 3. 2013). Žalovaný a poskytovatel úvěru dále uzavřeli dne 4. 12. 2015 smlouvu o kontokorentním úvěru č. [spisová značka] [rok], sjednali výši úvěrového rámce, výši úroků a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o kontokorentním úvěru č. [spisová značka] [rok] ze dne 4. 12. 2015). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 13 568,44 Kč, do postoupení smlouvy žalovaný uhradil částku 1 000 Kč. Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, když mu na účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek, vyzval poskytovatel úvěru žalovaného k úhradě nepovoleného debetního zůstatku dopisem ze dne 19. 6. 2020, současně upozornil žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru v případě nezaplacení (prokázáno výzvou k úhradě dlužné částky po splatnosti ze dne 19. 6. 2020). Žalovaný však nehradil, proto poskytovatel úvěru zesplatnil úvěr ke dni 17. 8. 2020, a to dopisem ze dne 12. 8. 2020 (prokázáno zesplatněním kontokorentního úvěru a odstoupením od smlouvy o vedení účtu ze dne 12. 8. 2020). Pohledávka za žalovaným byla smluvně postoupena na žalobce, postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 28. 12. 2021 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 2021). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 12 568,44 Kč smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 3. 4. 2023 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 3. 4. 2023 vč. záznamu o dodání zásilky). 6. Před poskytnutím úvěru zkoumal právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného. Poskytovatel úvěru prověřil žalovaného v databázi dlužníků SOLUS a v bankovním a nebankovním registru klientských informací, kde nebyly o žalovaném zjištěny žádné negativní informace (prokázáno výpisem z bankovního a nebankovního registru klientských informací ze dne 5. 10. 2015, výpisem z registru SOLUS). Dále z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období duben – listopad 2015 byl zjištěn průměrný čistý měsíční příjem žalovaného v částce 10 226 Kč, výdaje v částce 10 185 Kč (prokázáno výpisy z bankovního účtu žalovaného za období duben – listopad 2015). 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a právní předchůdce žalobce uzavřeli 4. 12. 2015 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; právní předchůdce žalobce v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné produktové podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z článku II. odst. 1 smlouvy. Společná a závěrečná ustanovení smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 8. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 9. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, poskytovatel úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného tak, že prověřil žalovaného v databázi dlužníků SOLUS, v insolvenčním rejstříku a v bankovním a nebankovním registru klientských informací, kde nebyly o žalovaném zjištěny žádné negativní informace. Dále byly prověřeny příjmy žalovaného, a to z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období duben – listopad 2015, podle nichž činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného částku 10 226 Kč. Měsíční orientační splátka poskytovaného úvěru činila 500 Kč. S ohledem na charakter poskytovaného úvěru (kontokorent), nízkou výši úvěrového rámce i splátky nebyl žalovaný dále prověřován. Žalobce též uvedl, že žalovaný úvěr poskytnutý v roce 2015 téměř 5 následujících let řádně splácel, kdy se splácením přestal až v roce 2020. 10. Na základě výše uvedeného má soud za to, že poskytovatel úvěru svou povinnost přezkoumat úvěruschopnost žalovaného splnil. Příjmy žalovaného poskytovatel úvěru řádně ověřil z výpisů z účtu žalovaného, dále ověřil jeho splátkové výdaje a dosavadní platební morálku. Běžnými výdaji žalovaného se poskytovatel úvěru sice blíže nezabýval, z přiložených výpisů z účtu, které měl poskytovatel úvěru k dispozici, však nevyplývají nepřiměřeně výdaje. Příjmová a výdajová stránka žalovaného dle přiložených výpisů z účtu sice byla po sledované období (duben – listopad 2015) takřka vyrovnaná, tudíž nelze bez dalšího předpokládat, že žalovaný měl dostatek prostředků ke splácení; soud však vzal v úvahu i charakter úvěru, kdy v případě kontokorentu je výše splátky (odvislá od výše vybrané jistiny) přímo odvislá od chování dlužníka, který není povinen vybrat celou část kontokorentu najednou, čímž může ovlivnit i výši splátky. Dále soud vzal v úvahu, že žalovaný splácel kontokorent řádně po dobu více jak 4 let. Soud pouze připomíná, že samotná skutečnost, že dlužník po nějakou dobu splácel, neznamená sama o sobě potvrzení, že jeho úvěruschopnost byla řádně přezkoumána; s ohledem na shora popsané skutečnosti