14 C 312/2022-33 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci uzavřeli dne 20. 9. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný však své smluvní závazky, tj. především splácet úvěr řádně a včas, nehradil řádně a včas, proto poskytovatel úvěru zesplatnil celou zbylou část úvěru dopisem ke dni 31. 3. 2019 a v souladu se smlouvou uplatnil též právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné zesplatněné jistiny úvěru (66 221,94 Kč), max. však do výše 27 500 Kč (jistina poskytnutého úvěru ve výši 55 000 Kč * 0,5). O nárocích žalobce vůči žalovanému bylo rozhodnuto platebním rozkazem Okresního osudu v Kolíně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 9 C 294/2019-45, jímž byla žalovanému mj. uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 14 435,96 Kč (kapitalizovaná k 5. 11. 2019) a částku ve výši 998 Kč. Prodlení žalovaného trvalo i po 5. 11. 2019, proto žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. Za období od 6. 11. 2019 do 18. 8. 2019 dluží žalovaný žalobci na smluvní pokutě částku redukovanou s ohledem na znění z. č. 257/2016 Sb. a na smluvní ujednání ve výši 12 066,04 Kč, tj. rozdíl mezi částkou představující ½ výše poskytnuté jistiny úvěru a již přiznanou smluvní pokutou. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce ze dne 18. 8. 2022 dlužnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. K projednání věci soud nařídil jednání. Žalobce se řádně dostavil, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl řádně a včas předvolán. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), právní zástupkyně žalobce při jednání dále navrhla za účelem prokázání přezkumu úvěruschopnosti připojit spis 9 C 294/2019; provedení dalších důkazů účastníci nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 5. Účastníci uzavřeli 20. 9. 2018 smlouvu o úvěru, sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 20. 9. 2018). Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce zbylou část úvěru dopisem ke dni 31. 3. 2019 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 31. 3. 2019). Platebním rozkazem Okresního osudu v Kolíně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 9 C 294/2019-45, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci mj. částku 14 435,96 Kč a částku 998 Kč (prokázáno platebním rozkazem Okresního osudu v Kolíně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 9 C 294/2019-45). Žalovaný ani poté dlužnou částku nehradil, proto žalobce vyzval žalovaného k uhrazení smluvní pokuty ve výši 12 066,04 Kč i za následující období předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2022, podacím lístkem ze dne 18. 8. 2022). 6. Ze spisu 9 C 294/2019 soud dále zjistil, že před poskytnutím úvěru zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl od 21. 12. 2015 zaměstnán ve [právnická osoba] [právnická osoba] na dobu určitou do 31. 12. 2016, přičemž na základě dohody žalovaného a jeho zaměstnavatele ze dne 29. 11. 2017 byla pracovní smlouva prodloužena na dobu určitou do 31. 12. 2018 (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 18. 12. 2015, dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 11. 2017). Za období červen-červenec 2018 měl žalovaný průměrný čistý měsíční příjem ve výši 15 242,5 Kč (prokázáno výplatními páskami žalovaného za období červen-červenec 2018, výpisy z bankovního účtu žalovaného [číslo] za období červenec-srpen 2018). Žalobce při poskytnutí úvěru vycházel na základě informací od žalovaného v podobě výše příjmu žalovaného 11 524 Kč, výdajů na bydlení v částce 1 400 Kč a ostatních výdajů ve výši 100 Kč, žalobce dále započítal částku 3 410 Kč (životní minimum) jako náklady na životní výdaje a částku 1 000 Kč jako finanční rezervu; celkové výdaje žalovaného tak měly činit 5 910 Kč, výše použitelného příjmu tak měla činit 5 614 Kč. Žalovaný dále uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení a nemá žádné vyživovací povinnosti (prokázáno listinou„ Hodnocení klienta“ ze dne 20. 9. 2018). Žalobce prověřil žalovaného v databázi NRKI, v němž vyšlo celkové skóre žalovaného v hodnotě„ 513“, tedy v kategorii IV. (nejnižší riziko; prokázáno výpisem z NRKI ze dne 14. 9. 2018). Žalobce dále prověřil žalovaného v registru dlužníků SOLUS, a to bez negativního záznamu (prokázáno výpisem z registru SOLUS ze dne 14. 9. 2018). Dále soud z karty klienta a žaloby zjistil, že žalovaný splatil tři splátky, a to dne 23. 10. 2018, 22. 11. 2018 a dne 23. 1. 2019 (prokázáno kartou klienta-žalovaného ze dne 5. 11. 2019, žalobou ze dne 7. 11. 2019) 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli 20. 9. 2018 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné produktové podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z čl. IV odst. 1, 2. (Závěrečná ustanovení) smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 8. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 9. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalobce uvedl, že vycházel z údajů uvedených žalovaným ve smlouvě o úvěr, dále z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení žalovaného. Takto mělo být zjištěno, že volné zdroje jsou dostatečné. Žalobce dále lustroval žalovaného v databázích NRKI a SOLUS. 10. Na základě výše uvedeného má soud za to, že žalobce svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného nesplnil. Žalobce řádně ověřil výši příjmů žalovaného z výplatních pásek a výpisů z účtu žalovaného. K tíži žalobce jde však nepochybně v posuzovaném případě skutečnost, že žalovanému byl poskytnut bez hlubšího prověření úvěr ve výši 5x (podle údajů, s nimiž fakticky žalobce dle„ Hodnocení klienta“ počítal) přesahující pravidelný měsíční příjem žalovaného, a to zároveň za situace, kdy příjem žalovaného plynul převážně z pracovního poměru sjednaného na dobu určitou a v době podpisu smlouvy měl během následujících tří měsíců skončit. Je pravda, že doposud byl zjevně tento pracovní poměr žalovanému pravidelně prodlužován, nicméně při poskytování takto v poměru k příjmům žalovaného vysoké částky a ještě vyššího požadovaného úroku (dle smlouvy 129,66 %) a doby splácení (48 měsíců) bylo nepochybně zapotřebí se na základě rozumných důkazů ubezpečit, že žalovaný bude schopen splácet úvěr i v dalších měsících (např. předložením dalšího prodloužení trvání pracovního poměru). Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný uhradil de facto pouze první tři splátky úvěru a dost možná následně již ani neměl z čeho úvěr splácet. Význam zde potom nemá absence negativních údajů v NRKI a SOLUS, které lze použít jen jako podpůrné argumenty, neboť samy o sobě o finanční situaci žalovaného nic nevypovídají. [příjmení] to se žalobce z hlediska výdajů žalovaného spokojil s pouhými tvrzeními ohledně nákladů na bydlení a jeho druhu, výdajů splátkových a výdajů na živobytí, byť ve prospěch žalobce jde nepochybně skutečnost, že počítal i s finanční rezervou žalovaného. Jak ovšem uvádí nejen výše zmíněná judikatura, nýbrž i žalobcem předložený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2020, č. j. 22 Co 173/2020-97, při ověřování úvěruschopnosti je nezbytné se nespokojit