14 C 39/2023-49 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci uzavřeli dne 14. 11. 2019 smlouvu o úvěru k účtu [číslo] [bankovní účet], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného specifikovaný ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli jistinu spolu s úrokem 6,9 % ročně v měsíčních splátkách po 3 247 Kč včetně dobrovolného pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, po dobu trvání smlouvy uhradil pouze 25 pravidelných splátek. Jelikož žalovaný dále nesplácel, zesplatnil žalobce dopisem úvěr ke dni 15. 10. 2022. Žalobce požadoval zaplatit částku 38 314,8 Kč jakožto dlužnou jistinu (34 544,8 Kč) včetně poplatků úvěru (3 610 Kč) a dalších poplatků (160 Kč), dále kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 268,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 047,25 Kč, smluvní úrok ve výši 6,9 % ročně z částky 34 544,8 Kč od 27. 10. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 544,8 Kč od 27. 10. 2022 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. 2. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je bulharský občan. Soud zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Žalovaný měl v době zahájení řízení v projednávané věci bydliště na území České republiky, a proto je podle čl. 4 odst. 1 a čl. 62 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a to bez zřetele na státní příslušnost žalovaného. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních zveřejněné pod č. 3/1978 Sb., jež by se jinak namísto nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 použila podle čl. 71 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neupravuje mezinárodní soudní příslušnost ve věcech smluvních závazků, a proto na projednávanou věc nedopadá. 3. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 4. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), žalobce s uvedeným postupem vyjádřil souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 5. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav: 6. Žalovaný a žalobce uzavřeli 14. 11. 2019 smlouvu o úvěru k úvěrovému účtu [číslo] [bankovní účet], sjednali výši úroku, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru k úvěrovému účtu [číslo] [bankovní účet] ze dne 14. 11. 2019). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 100 000 Kč, doposud žalovaný uhradil celkem částku 81 175 Kč (prokázáno dokladem o čerpání ze dne 14. 11. 2019). Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, vyzval žalobce žalovaného k úhradě dlužných splátek dopisem ze dne 18. 2. 2022 s tím, že jinak přistoupí k zesplatnění celého úvěru (prokázáno upomínkou ze dne 18. 2. 2022). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 38 314,8 Kč smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu řádnou předžalobní upomínkou právního zástupce žalobce (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 7. 11. 2022 vč. podacího archu). 7. Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Takto zjistil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši cca 27 686 Kč, výdaje žalovaného za období květen-říjen 2019 činily průměrně cca 18 418 Kč měsíčně (prokázáno výpisy z běžného účtu žalovaného za období květen-listopad 2019). Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl své výdaje v celkové výši 3 000 Kč, z toho 2 500 Kč na bydlení a 500 Kč na ostatní výdaje (prokázáno žádostí o poskytnutí osobního úvěru ze dne 13. 11. 2019). Žalobce si dále vyžádal od žalovaného prohlášení o příjmech a o zdravotním stavu (prokázáno čestným prohlášením o výši příjmu ze dne 13. 11. 2019, prohlášením o zdravotním stavu ze dne 14. 11. 2019). Dotazem na registry SOLUS, NRKI a BRKI žalobce nezjistil žádné další úvěry žalovaného (prokázáno výpisy z registrů SOLUS, NRKI a BRKI ze dne 13. 11. 2019). 8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a poskytovatel úvěru (žalobce) uzavřeli 14. 11. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; žalobce v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú. 9. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy. 10. Ohledně přezkumu úvěruschopnosti žalobce sdělil, že nejprve nahlédnutím do registrů dlužníků SOLUS, NRKI a BRKI nezjistil u žalovaného žádný negativní záznam. Dále žalobce tvrdil nahlédnutí do dalších registrů, zejm. do insolvenčního rejstříku, čímž měl opět zjistit, že žalovaný v době poskytnutí úvěru nebyl v úpadku a takto nebyly zjištěny ani jiné negativní informace. Žalobce se dále zabýval příjmy a výdaji žalovaného, když výši příjmů uvedenou žalovaným v žádosti o úvěr ověřil jednak skrze čestné prohlášení žalovaného, jednak skrze výpisy z osobního účtu žalovaného; takto došel k ověřené měsíční výši příjmu 27 686,43 Kč. Z hlediska výdajů, které žalovaný v žádosti o úvěr stanovil na částku 3 000 Kč, žalobce vyšel ze stanovené částky 13 682 Kč, z toho částka 500 Kč v podobě ostatních výdajů uváděných žalovaným, částka 7 212 Kč v podobě výdajů na bydlení a částky životního minima ve výši 5 970 Kč. Splátkové výdaje žádné zjištěny nebyly. V rámci posuzování poměru příjmů a výdajů žalovaného též žalobce počítá s finanční rezervou ve výši 15 % ze zjištěného příjmu. Jelikož součástí smlouvy o úvěru bylo i pojištění, nechal si žalobce předložit prohlášení o zdravotním stavu žalovaného. 11. Na základě všeho doposud uvedeného má soud za to, že žalobce své povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru splnil. Žalobce se řádně zabýval jak příjmy, tak výdaji žalovaného, které řádně ověřoval na základě běžného účtu žalovaného a nahlédnutím do registrů dlužníků. Z hlediska výdajů sice žalobce skutečné výdaje přímo neprověřoval, nicméně namísto výdajů uváděných žalovaným stanovil pro posouzení poskytnutí úvěru výdaje na základě statistických dat, a to ve výši přesahující výdaje stanovené žalovaným více jak čtyřnásobně. Při porovnání výdajové stránky na účtu žalovaného se závěry žalobce pak vyplývá, že žalobcem takto stanovená částka, byť fakticky nižší, přibližně odpovídá výdajům žalovaného a lze ji tak pro účely úvěruschopnosti použít. Tomu napomáhá i skutečnost, že žalobce mimo to počítal i s finanční rezervou pro žalovaného a dále fakt, že žalovaný si na běžném účtu za sledované období udržoval kladný zůstatek v nikoli zanedbatelné výši; zároveň na účtu nebyly zaznamenány žádné výraznější pravidelné výdaje. Žalobce tak neměl sebemenší důvod pochybovat o správnosti svého závěru. 12. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jeliko