17 C 52/2023-24 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala zaplacení žalované částky s tím, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] 2011 [číslo], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli kromě této jistiny ještě 20 % úrok ve výši 4 800 Kč, úplatu ve výši 10 200 Kč a tyto prostředky se zavázal splácet v měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Administrativní poplatek ve výši 720 Kč zaplatil žalovaný při výplatě úvěru. Dále splatil celkem 15 300 Kč, z čehož žalobkyně započetla 4 800 Kč na úrok, 10 200 Kč na úplatu a 300 Kč na jistinu a žalobou se tak domáhá doplacení jistiny ve výši 23 700 Kč. Dále požadovala zaplacení smluvní pokuty za 20 měsíců prodlení ve výši 1 154 Kč za každý měsíc prodlení v celkové výši 23 080 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný s žalobkyní se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému hotovostní úvěr ve výši 24 000 Kč, a to za úplatu a za administrativní poplatek ve výši 720 Kč, který je splatný při výplatě úvěru. Dohodli si pevnou úrokovou sazbu 20 % z jistiny. Celkové náklady spotřebitelského úvěru dle smlouvy tvoří částka 1 134 Kč měsíčně. Žalovaný se zavázal splatit jistinu 24 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti potvrdil podpisem, dále celkové náklady spotřebitelského úvěru 15 720 Kč, celkem částku 39 720 Kč v třinácti měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Žalobkyně dle smlouvy měla právo závazek zesplatnit v případě nesplní – li žalovaný povinnost uhradit kteroukoli splátku řádně a včas. Dále se dohodli, že pokud žalovaný jako dlužník svůj závazek splatit celý dluh nesplní, může po něm věřitel požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení. Z předpisu splátek má soud za prokázané, že prvních pět splátek mělo být započteno na úplatu a úrok a od 6. splátky měla být splácena jistina, žalovaný splatil žalobkyni celkem 15 300 Kč, a to v šesti dílčích platbách do [datum]. Z výpisu databáze časových řad [příjmení] vedené Českou národní bankou soud zjistil, že v květnu 2011 banky poskytovaly domácnostem úvěry na spotřebu průměrně s úrokem ve výši 13,83 % ročně, na kontokorenty a revolvingové úvěru ve výši 14,38 % ročně, v červnu 2011 banky poskytovaly domácnostem úvěry na spotřebu průměrně s úrokem ve výši 13,77 % ročně, na kontokorenty a revolvingové úvěru ve výši 14,32 % ročně. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužných částek, což bylo prokázáno výzvou ze dne [datum] a podacím archem. 4. Ohledně skutkového stavu tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, žalovaný převzal částku 24 000 Kč v hotovosti, současně zaplatil administrativní poplatek 720 Kč. Strany si dohodly pravidelné měsíční splátky s tím, že žalobkyně má při prodlení žalovaného s jakoukoli splátkou právo dluh zesplatnit a v případě, že žalovaný dluh řádně a včas nesplatí, může požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů úvěru za každý měsíc prodlení. Žalovaný byl vyzván k doplacení dluhu. V květnu 2011 banky poskytovaly domácnostem úvěry na spotřebu průměrně s úrokem ve výši 13,83 % ročně, na kontokorenty a revolvingové úvěry ve výši 14,38 % ročně, v červnu 2011 banky poskytovaly domácnostem úvěry na spotřebu průměrně s úrokem ve výši 13,77 % ročně, na kontokorenty a revolvingové úvěru ve výši 14,32 % ročně. Žalovaný žalobkyni do [datum] splatil 15 300 Kč v šesti dílčích platbách. 5. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. tak, že uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen„ obch. zák“. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 517 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 6. Žalovaný měl při uzavření smlouvy postavení spotřebitele, neboť jednal jako fyzická osoba – nepodnikatel (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Proti tomu žalobkyně jednala při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a má tak postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 obč. zák.). Ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku se použijí, nevyplývá-li z obchodního zákoníku nebo zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení části třetí obchodního zákoníku o obchodních závazkových vztazích na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (§ 262 odst. 4 obch. zák.) Uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou (§ 52 odst. 1 obč. zák.) a je na ni třeba aplikovat příslušná ustanovení o spotřebitelských smlouvách týkající se ochrany spotřebitele (§ 51a a násl. obč. zák.). 7. Zejména je třeba použít § 55 a § 56 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení a rovněž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Úroky dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se splněním úvěru do prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.), a které představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh řádně a včas. Podle § 502 odst. 1 obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. 9. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalovaný je povinen zaplatit„ úplatu“. Tento pojem není ve smlouvě nijak blíže definován a její výše není ani výslovně ve smlouvě uvedena, není jasné, za co je tento poplatek sjednáván, co konkrétně představuje, co je v něm obsaženo a za co je hrazen. Jde o jednorázovou částku, kterému neodpovídá žádné protiplnění žalobkyně. Z povahy věci tak nejde o nic jiného než o další úrok, aniž by tak nárok byl ve smlouvě označen, tedy o úrok skrytý. Uzavřená smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou a adhezní, žalovaný v pozici spotřebitele tedy nemá možnost při kontraktačním procesu jakkoli ovlivnit obsah smlouvy a nepodílí se tedy ani na formulaci pojmu„ úplata“ a sjednání její výše, která navíc ze smlouvy ani výslovně nevyplývala a byla zahrnuta obecně v nákladech spotřebitelského úvěru spolu s úrokem a administrativním poplatkem. Pokud ve smlouvě byl sjednán 20 % úrok, ujednání o„ úplatě“ nemůže v uvedené spotřebitelské smlouvě obstát testem dobrých mravů nejen co do způsobu ujednání, kdy spotřebitel je vědomě maten, úplata je ve smlouvě schována v rámci nákladů vedle úroku a administrativního poplatku, ale nemůže obstát ani ohledně výše požadované„ úplaty“, která je dalším skrytým úrokem. Ze smlouvy vyplývá dohodnutý úrok 4 800 Kč. Úplata, považujeme – li ji za další skryté ujednání o dalším úroku, již je úrokem nepřiměřeně vysokým neodpovídajícím obvyklým úrokům požadovaným za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, jak je soud zjistil z databáze [příjmení]. Ujednání o„ úplatě“ ve výši 10 200 Kč je proto v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Jedná se tak o neplatný úkon podle § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům jak způsobem sjednání, tak i