17 C 6/2023-72 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 18 709,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení s tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 7 C 293/2019-79 ze dne 22. 6. 2020 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 292/2020-124 ze dne 4. 3. 2021 bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni mimo jiné i smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně až do [datum] v kapitalizované částce celkem 20 292,96 Kč. Žalovaný byl v prodlení i nadále po [datum], proto nyní žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 78 690,97 Kč od [datum] do [datum] ve výši 18 709,04 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předsmluvního formuláře z [datum] soud zjistil, že žalobkyně nabídla žalovanému na jeho žádost úvěr ve výši 80 000 Kč, celkem by žalovaný měl splatit 193 824 Kč v 48 měsíčních splátkách po 4 038 Kč, dohodli se, že dojde k zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části déle než 30 dnů, pokud prodlení pokračuje po zesplatnění, dohodli si smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že účastníci smlouvu uzavřeli v souladu s předsmluvními informacemi. Dále soud provedl důkazy navržené žalobkyní k prokázání, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného: Z prohlášení klientů ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že nemá dluhy, není proti němu vedeno exekuční řízení, není v úpadku. Z hodnocení klienta zjistil, že žalovaný uvedl, že je ženatý, nemá děti v domácnosti, má příjem 25 000 Kč měsíčně ze zaměstnání, má výdaje na vlastní bydlení 2 000 Kč měsíčně, další výdaje 500 Kč měsíčně a splácí stejnému věřiteli 3 450 Kč měsíčně, věřitel mu dále vypočítal částku životního minima 3 410 Kč. Z kopie občanského průkazu má soud za prokázané, že věřitel ověřil totožnost žalovaného. Z historie transakcí na účtu žalovaného od [datum] do [datum] soud zjistil, že žalovaný měl dne [datum] příjem – mzdu 27 498 Kč, počáteční zůstatek na účtu - 6 684,76 Kč a konečný - 6 907,47 Kč. Z historie transakcí na účtu žalovaného od [datum] do [datum] soud zjistil, že žalovaný měl dne [datum] příjem – mzdu 26 077 Kč, počáteční zůstatek na účtu - 6 907,47 Kč a konečný - 6 821,11 Kč. Z pracovní smlouvy žalovaného ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný pracoval od [datum] v pracovním poměru na dobu určitou do [datum], z prodloužení pracovní smlouvy ze dne [datum] má soud za prokázané, že pracovní poměr byl prodloužen na dobu neurčitou. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu žalovaného ze dne [datum] soud zjistil, že zaměstnavatel uvedl, že žalovaný je rozvedený, má jedno nezaopatřené dítě, má průměrný čistý měsíční příjem na pozici údržbář ve výši 25 687 Kč. Z lustrace v NRKI soud zjistil, že věřitel měl ohledně žalovaného výstup, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná. Z prohlášení o poskytnutí osobního účtu soud zjistil, že třetí osoba souhlasila s vyplacením úvěru žalovaného na účet této třetí osoby. Z oznámení žalobkyně ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k okamžitému zesplatnění úvěru. Z rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 7 C 293/2019- 79 ze dne 22. 6. 2020, který nabyl právní moci ve výroku I dne [datum], ve výroku II a III dne [datum], soud zjistil, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit dle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] žalobkyni částku 80 358,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení a částku 20 292,96 Kč, která představovala smluvní pokutu 0,1 % denně od [datum] do dne podání žaloby. Z rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 292/2020-124 ze dne 4. 3. 2021, který nabyl právní moci dne [datum] soud zjistil, že odvolací soud zkoumal, zda smlouva o úvěru ze dne [datum] je platná, zda věřitel řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, nebyly řádně zjišťovány výdaje žalovaného, proto byla smlouva mezi účastníky shledána jako neplatná. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] má soud za prokázané vyzvání žalovaného k zaplacení. 4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný požádal o úvěr, žalobkyně mu nabídla úvěr 80 000 Kč, dohodli se, že dojde k zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou splátky či její části déle než 30 dnů, pokud by prodlení pokračovalo po zesplatnění, dohodli si smluvní pokutu 0,1 % denně z jistiny po zesplatnění. Žalobkyně pro prověření úvěruschopnosti žalovaného využila údaje sdělené žalovaným, vyžádala si doklady k jeho zaměstnání a výši jeho příjmů. Z lustrace žalovaného v registrech nezískala žalobkyně žádné relevantní informace, spokojila se s uvedením výdajů žalovaného na bydlení 2 000 Kč a připočetla částku životního minima 3 410 Kč a ostatní výdaje 500 Kč. Žalovaný smlouvu o úvěru podepsal a zavázal se k měsíčním splátkám po 4 038 Kč, když žalovaný již stejnému věřiteli splácel 3 450 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 7 C 293/2019- 79 ze dne 22. 6. 2020 bylo žalobkyni přiznáno právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné jistiny dle smlouvy, rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 292/2020-124 ze dne 4. 3. 2021 byla smlouva o úvěru shledána neplatnou z důvodu, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. 5. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že žalobkyně je podnikatelem ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. z., a žalovaný spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem podle § 1810 a násl. o. z. 6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Po právní stránce tak soud posoudil vztah účastníků tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty prvé téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Soud obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, rovněž i nyní za účinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zjišťoval, jakým způsobem prověřila žalobkyně jako věřitel schopnost žalované úvěr splácet. Dřívější úprava výslovně nestanovila absolutní neplatnost v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smluv pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud posoudil splnění této povinnosti žalobkyní ex offo. Žalobkyně si obstarala podklady od žalovaného, konkrétně jeho prohlášení, že je bez dluhů, pře