14 C 167/2024-20 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. 1. 2024 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru Konsolidace půjček č. , číslo úvěru, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Před uzavřením smlouvy zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného, a to zejména na základě údajů sdělených žalovaným v žádosti o úvěr a dále lustrací žalovaného v interních a externích databázích, za současného porovnání těchto údajů se statistickými daty žalobce. Žalovaný se zavázal celý úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 630,16 Kč. Úvěr byl částečně načerpán ve formě splacení existujících závazků žalovaného, zbylá část byla převedena na bankovní účet žalovaného. Žalovaný však porušil svou povinnost splácet úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce úvěr dopisem ke dni 22 5. 2023 a současně jej vyzval k úhradě dlužné pohledávky. Žalobce po žalovaném požadoval částku 264 860,13 Kč jakožto dlužnou jistinu úvěru, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 11 707,13 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 264 860,13 Kč za dobu od prodlení žalovaného do 30. 10. 2023 ve výši 16 406,6 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 11 707,13 Kč za dobu od prodlení žalovaného do 30. 10. 2023 ve výši 1 010,46 Kč, poplatky ve výši 2 295 Kč, poplatky ve výši 2 100 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 264 860,13 Kč od 31. 10. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 707,13 Kč od 31. 10. 2023 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil.2. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je slovenský občan. Soud zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Žalovaný měl v době zahájení řízení v projednávané věci bydliště na území České republiky, a proto je podle čl. 4 odst. 1 a čl. 62 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a to bez zřetele na státní příslušnost žalovaného.3. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:5. Účastníci uzavřeli dne 23. 8. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček k úvěrovému účtu č. , č. účtu, , sjednali výši úroků, výši měsíčních splátek a další smluvní podmínky. Část úvěru ve výši 147 743,47 Kč měla být dle smlouvy užita na úhradu úvěru žalovaného evidovaného na účtu č. , č. účtu, , zbylé prostředky měly být žalovanému vyplaceny na běžný účet (prokázáno žádostí o úvěr ze dne 23. 8. 2019, smlouvou o úvěru ze dne 23. 8. 2019, všeobecnými produktovými podmínkami, sazebníkem, standardními informacemi o spotřebitelském úvěru). Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný v žádosti uvedl výši svého čistého měsíčního příjmu 26 933 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti 35 000 Kč, jeden zdroj příjmů, žádné výdaje, skutečnost, že je svobodný, bydlel v pronájmu, pracovní poměr měl uzavřen na dobu neurčitou a měl jeden existující úvěr s výši měsíční splátky 2 841,40 Kč (prokázáno žádostí o úvěr ze dne 23. 8. 2019). Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného v době před poskytnutím úvěru činil 26 933 Kč (prokázáno potvrzením o výši příjmu ze dne 19. 8. 2019). V době poskytnutí úvěru splácel žalovaný úvěr č. , číslo úvěru, splátkou 3 094,40 Kč měsíčně, jeho příjem za srpen 2019 činil 21 843 Kč (prokázáno výpisem z běžného účtu č. , č. účtu, za srpen 2019). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 350 000 Kč, když z toho částka 147 743,47 Kč byla užita v rámci konsolidace existujících závazků žalovaného a částka 202 256,53 Kč byla zaslána žalovanému na běžný účet; žalovaný doposud uhradil 228 975,75 Kč (prokázáno výpisy z úvěrového účtu č. , č. účtu, za období srpen 2019 – září 2023, výpisem z běžného účtu č. , č. účtu, za srpen 2019, umořovací tabulkou za období srpen 2019 – září 2023). Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, zesplatnil žalobce celý úvěr dopisem ze dne 24. 5. 2023, a to ke dni 22. 5. 2023 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 24. 5. 2023, podacím archem ze dne 25. 5. 2023). Žalobce uplatňuje jistinu, úroky, poplatky a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 vč. podacího lístku ze dne 2. 11. 2023).6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce uzavřeli dne 23. 8. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); poskytovatel úvěru v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné obchodní podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z čl. I.2. úvodních ustanovení smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení o. z., nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.7. Poskytovatel úvěrů byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.8. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že tuto posuzoval zejména na základě informací poskytnutých žalovaným, dále lustrací žalovaného v registrech a databázích a na základě vlastních statistických údajů. Žalovaný deklaroval výši svého čistého měsíčního příjmu 26 933 Kč, zaměstnání na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem domácnosti 35 000 Kč, jeden zdroj příjmů; dále, že žalovaný je svobodný, bydlí v pronájmu a nemá žádné závazky. Do výdajů žalovaného žalobce připočetl částku životního minima a normativních nákladů na bydlení.9. Na základě shora uvedeného má soud za to, že žalobce svou povinnost řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného nesplnil. Povinností poskytovatele úvěru je řádně prověřit příjmy i výdaje žadatele o úvěr (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2022, č. j. 102 VSPH 709/2021-73), neboť uvedenou povinností chrání poskytovatel úvěru primárně sám sebe před rizikem nesplácení. Žalobce v posuzovaném případě prověřil příjmy žalovaného, a to na základě potvrzení o zaměstnavatele, kterým zjistil výši čistého měsíčního příjmu žalovaného 26 933 Kč. Žalobce však již neprověřoval výdaje žalovaného, kromě výdajů žalovaným deklarovaných se spolehl na údaje o životním minimu a normativních nákladů na bydlení. Žalobce nicméně řádně prověřil závazky žalovaného, takto zjistil u žalovaného pouze jediný existující závazek, který byl v rámci poskytovaného úvěru splacen.10. Soud nicméně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 23. 8. 2019 byla uzavřena platně. V souladu s recentní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133) totiž nelze považovat smlouvu za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, nýbrž musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. V posuzovaném případě však žalovaný úvěr od doby poskytnutí úvěru (srpen 2019) až do ledna 2023 s drobnými zaváháními řádně splácel, dále uhradil splátku v srpnu 2023. Po dobu trvání úvěru přitom žalovaný splatil částku odpovídající cca 65 % poskytnuté jistiny. Jinými slovy, ač je soud přesvědčen, že se žalobce nezabýval způsobilostí žalovaného splácet poskytovaný úvěr dostatečně, je zjevné, že žalovaný tohoto byl přinejmenším po nějakou dobu (téměř 5 let od poskytnutí úvěru) schopen.11. Za shora uvedeného soud