14 C 225/2024-52 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21. 3. 2024 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci uzavřeli dne 20. 1. 2022 smlouvu o úvěru č. 014155443R, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné podmínky žalobce. Před uzavřením smlouvy zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného, a to na základě údajů poskytnutých žalovaným a lustrací žalovaného v interních a externích databázích. Žalovaný však svou povinnost nesplnil řádně a včas, proto žalobce v souladu se smlouvou úvěr zesplatnil. Žalobce po žalovaném požadoval 34 887,52 Kč jakožto dlužnou jistinu úvěru, poplatky ve výši 1 500 Kč (3x poplatek ve výši 500 Kč za odeslané upomínky naúčtovaný v souladu s obchodními podmínkami), kapitalizovaný úrok ve výši 6 823,16 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 658,96 Kč, úrok ve výši 16,9 % ročně z částky 36 387,52 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 387,52 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.3. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:4. Účastníci uzavřeli dne 20. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 014155443R, sjednali si výši úroků, výši měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 20. 1. 2022, záznamem o podpisu klienta, všeobecnými obchodními podmínkami, sazebníkem, předsmluvními informacemi ke spotřebitelskému úvěru). Před uzavřením smlouvy žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný v době žádosti o projednávaný úvěr měl 3 další existující úvěry o celkové výši nesplacené částky 575 532,99 Kč s celkovou měsíční splátkou 9 172 Kč (prokázáno výpisy z bankovního a nebankovního registru klientských informací ze dne 20. 1. 2022). V lednu 2022 měl žalovaný příjem ve výši 21 933 Kč (prokázáno výpisem z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za leden 2022). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 35 000 Kč, doposud uhradil 669 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu č. , č. účtu, za leden 2022, výpisem z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za leden 2022, historií splácení úvěru). Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, zesplatnil žalobce po opakovaném upomínání žalovaného celý úvěr dopisem ze dne 26. 8. 2022 (prokázáno poslední výzvou k zaplacení dluhu ze dne 6. 6. 2022 včetně dodejky, oznámením o zesplatnění dluhu ze dne 26. 8. 2022 včetně dodejky). Žalobce uplatňuje jistinu, úroky, poplatky a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2023 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2023 vč. podacího archu ze dne 2. 5. 2023).5. Výše uvedené listiny soud hodnotí jako plně věrohodné. Vzhledem k tomu, že se žalobce k jednání soudu dne 6. 11. 2024 (řádně omluven) nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní o tom, zda a jak zkoumal před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce uzavřeli dne 20. 1. 2022 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); poskytovatel úvěru v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné obchodní podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne z textu smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení o. z. nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.7. Poskytovatel úvěrů byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.8. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že tuto posoudil zejména na základě informací zjištěných od žalovaného, informací zjištěných z běžného účtu žalovaného a z informačních databází. Takto žalobce dospěl k závěru o výši čistého příjmu žalovaného ve výši 18 648,37 Kč měsíčně stanoveného jako medián příjmů za posledních pět měsíců. Výdaje žalobce stanovil na částku 17 972,38 Kč, kam zahrnul mj. výdaje na úvěrové služby a pravidelné výdaje žalovaného. Z bankovního registru klientských informací dále žalobce nezjistil žádné negativní informace o žalovaném.9. Jak již bylo uvedeno shora, žalobce se tím, že se nedostavil k jednání soudu, zbavil dobrodiní poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (tvrzení a prokázání, případně jakým dalším způsobem úvěruschopnost žalovaného zkoumal). Uvedené zkoumání úvěruschopnosti je totiž nedostatečné ve smyslu odkazované judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce tvrdil, že zkoumal příjmy žalovaného, k uvedenému však nepředložil žádné důkazy. Ohledně výdajů žalobce zkoumal dostatečně existenci dalších závazků žalovaného, na základě učiněných zjištění však dospěl k nesprávnému závěru o dostatečnosti takového přezkumu. Žalovaný měl v době žádosti o předmětný úvěr již sjednané úvěrové produkty o celkové výši přesahující částku 550 000 Kč s celkovou měsíční splátkou 9 172 Kč, přesto mu uvedené prostředky nestačily a své úvěrové zatížení hodlal dále navýšit. Za uvedené situace, kdy jen splátkové výdaje žalovaného dosahovaly jedné poloviny žalobcem tvrzené výše příjmů na straně žalovaného (18 648,37 Kč měsíčně), bylo nepochybně záhodno podrobit příjmovou i výdajovou stránku žalovaného podrobnějšímu individuálnímu přezkumu tak, aby bylo možno jednoznačně vyloučit riziko, že žalovaný nebude úvěr schopen splácet. Žalobce však dostatečně netvrdil ani to, že by se zabýval běžnými výdaji žalovaného, když i z hlediska svých tvrzení se spokojil s neurčitými pojmy, aniž by uvedl konkrétní částky, z nichž při výpočtu vycházel; natož aby tyto své závěry podložil dostatečnými důkazy. Nedostatečnosti přezkumu úvěruschopnosti žalovaného ostatně nepochybně svědčí i skutečnost, že žalovaný splatil pouze 1 splátku úvěru (splatnou v únoru 2022) a k dalšímu splácení se již neměl, což vyústilo v zesplatnění úvěru pouhých 7 měsíců po jeho poskytnutí.10. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.). Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku či smluvních poplatcích. Žalovaný žalobci uhradil částku 669 Kč, z jistiny 35 000 Kč tak zbývá uhradit částku 34 331 Kč. Lhůta k plnění byla určena standardní podle § 160 odst. 1 o.s.ř.11. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu se závěry judikatury (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 10/1024-88) od data uplynutí lhůty k plnění vymezené v první prokazatelně zaslané výzvě k plnění. Touto první výzvou k zaplacení dlužné jistiny je oznámení o zesplatnění ze dne 26. 8. 2022, která byla žalovanému doručena dne 16. 9. 2022. Žalobce ve výzvě nestanovil čas plnění, žalovaný byl proto ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. povinen plnit okamžitě, tedy dnem doručení výzvy. Žalovaný se proto do prodlení dostal dnem následujícím, tedy dnem 17. 9. 2022.12. Na základě všeho doposud