14 C 238/2024-58 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 5. 2024 domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci uzavřeli dne 29. 1. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný však své smluvní závazky, tj. především splácet úvěr řádně a včas, neplnil, proto žalobce zesplatnil celou zbylou část úvěru dopisem ze dne 27. 1. 2021 a v souladu se smlouvou uplatnil též právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné zesplatněné jistiny úvěru (53 443,59 Kč), maximálně však do výše 200 000 Kč (jistina poskytnutého úvěru ve výši 50 000 Kč * 0,5). O nárocích žalobce vůči žalovanému bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního osudu v Kolíně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 11 C 204/2021-64, jímž byla žalovanému mj. uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10 312,92 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 53 443,59 Kč kapitalizovaná k 9. 8. 2021) a částku ve výši 998 Kč. Prodlení žalovaného trvá i po 9. 8. 2021, proto žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. Za období od 10. 8. 2021 do 15. 4. 2024 dluží žalovaný žalobci na smluvní pokutě částku 13 688,08 Kč, tj. částku ve výši rozdílu mezi částkou představující ½ výše poskytnuté jistiny úvěru a již přiznanou smluvní pokutou, s ohledem na znění z. č. 257/2016 Sb. a na smluvní ujednání. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce ze dne 15. 4. 2024 dlužnou částku neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.3. K projednání věci soud nařídil jednání. Žalobce se k jednání dostavil, žalovaný se bez omluvy nedostavil, přestože byl k jednání řádně a včas předvolán. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:5. Účastníci uzavřeli 29. 1. 2019 smlouvu o úvěru, sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 29. 1. 2019, informacemi o spotřebitelském úvěru, předsmluvním formulářem). Před poskytnutím úvěru zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalobce při poskytování úvěru vyšel ze skutečností, že výše průměrného měsíčního čistého příjmu žalovaného činí 26 000 Kč, výše výdajů na bydlení 2 000 Kč, výše měsíčních splátek 1 897 Kč, žalovaný vyživuje 1 dítě, za nějž měsíčně hradí cca 2 000 Kč, dále byly na výdaje žalovaného započítány životní minimum ve výši 3 410 Kč a finanční rezerva ve výši 1 000 Kč. Žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou a bydlel ve vlastním bydlení (prokázáno listinou „hodnocení klienta“ ze dne 29. 1. 2019). Žalovaný byl lustrován v nebankovním registru klientských informací, z nějž vzešlo skóre žalovaného v hodnotě , hodnota, , tedy kategorie II. klientů se středním rizikem (prokázáno výpisem z NRKI ze dne 15. 1. 2019). Žalovaný byl dále lustrován v registru SOLUS, bez negativního záznamu (prokázáno výpisem z registru SOLUS ze dne 15. 1. 2019). Výše průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 26 853 Kč (prokázáno potvrzením zaměstnavatele žalovaného o výši příjmu ze dne 7. 1. 2018). Žalovaný za listopad a prosinec 2018 obdržel mzdu v průměrné výši 26 460,5 Kč čistého měsíčně (prokázáno výpisem z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, s transakcemi z účtu zaměstnavatele žalovaného č. , č. účtu, ). Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce zbylou část úvěru dopisem ke dni 27. 1. 2021 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 27. 1. 2021). Rozsudkem Okresního osudu v Kolíně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 11 C 204/2021-64, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci mj. částku 10 313,92 Kč a částku 998 Kč (prokázáno rozsudkem Okresního osudu v Kolíně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 11 C 204/2021-64). Žalovaný ani poté dlužnou částku nehradil, proto žalobce vyzval žalovaného k uhrazení smluvní pokuty ve výši 13 688,08 Kč i za následující období předžalobní upomínkou ze dne 15. 4. 2024 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 15. 4. 2024, podacím archem ze dne 15. 4. 2024).6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce uzavřeli dne 29. 1. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“); žalobce v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak kromě příslušných ustanovení o. z., nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.8. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného.9. Z toho důvodu byl žalobce před jednáním vyzván usnesením ze dne 30. 7. 2024, č. j. 14 C 238/2024-12, (zejména) aby doplnil žalobu o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. K tomu žalobce přípisem datovaným dne 14. 8. 2024 (č. l. 17) sdělil, že právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, rovněž uvedl, žalovaný měl při uzavírání smlouvy za povinnost uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti.10. Jelikož žalobce ve své žalobě ani v doplnění žaloby neučinil dostačující tvrzení ohledně toho, zda a do jaké míry úvěruschopnost žalovaného zkoumal, byl zástupce žalobce u jednání dne 6. 11. 2024 poučen o své povinnosti tvrzení a důkazní a o následcích nesplnění procesní povinnosti podle § 118a odst. 1,3 o.s.ř. Po poskytnutém poučení zástupce žalobce uvedl, že žalobce dostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného, k těmto svým tvrzením navrhl důkazy a další listinné důkazy k dispozici nemá. Dále uvedl, že v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 204/2021 byla smlouva shledána platnou.11. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalobce uvedl, že tuto zjišťoval primárně z údajů sdělených žalovaným. Takto žalobce zjistil výši čistého měsíčního příjmu žalovaného 26 000 Kč, jeho celkové měsíční náklady ve výši 9 307 Kč, volné zdroje ke splácení ve výši 15 693 Kč. Dále žalovaného lustroval v databázích NRKI, SOLUS a v insolvenčním rejstříku. Z výpisů z registrů SOLUS a NRKI žalobce nezjistil žádnou negativní informaci o žalovaném. Z hlediska výdajů žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně, výši výživného na svého nezletilého potomka 2 000 Kč měsíčně, dále uvedl výši měsíční splátky na úvěrovou smlouvu uzavřenou s žalobcem 1 897 Kč měsíčně. Ostatní výdaje žalovaného žalobce zahrnul do částky životního minima ve výši 3 410 Kč a připočetl rezervu ve výši 1 000 Kč.12. Žalobcem uvedené zkoumání úvěruschopnosti je však nedostatečné ve smyslu odkazované judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce se sice dostatečně zabýval příjmy žalovaného, které prověřil na základě potvrzení zaměstnavatele, jakož i výpisu z účtu žalovaného, nijak se však nezabýval výdaji žalovaného. Žalobce si zjistil výši nejrůznějších výdajů, k jejich prověření se nicméně neměl, výši běžných výdajů zcela nahradil statistickým údajem životního minima; vyjádření žalobce navíc naznačuje, že se na tvrzení žalovaného spolehl i v případě existence dalších jeho závazků, když píše, že „žalovaný uvedl, že měsíční splátka souběžné úvěrové smlouvy činí 1 897 Kč“. Takovému závěru nasvědčuje i žalobcem pořízený výpis z nebankovního registru klientských informací, kde byl žalovaný zařazen do druhé nejhorší kategorie klientů, a lze tak předpokládat, že m