17 C 15/2024-35 — Okresní soud v Kolíně

Odůvodnění:1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 24 875 Kč s příslušenstvím a smluvnípokuty 6 160 Kč. Uvedla, že uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce dne 14. 11. 2022. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni kromě jistiny 20 000 Kč také poplatek 4 875 Kč do 14. 12. 2022. Žalovaný neuhradil žádnou částku. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny, poplatku a dále zaplacení smluvní pokuty 6 160 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 500 Kč za zaslané výzvy a zákonný úrok z prodlení. Před uzavřením smlouvy s žalovaným prověřovala jeho úvěruschopnost dotázáním se na jeho poměry a nahlédnutím do relevantních databází.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil, že smlouvy žalobkyně uzavírá na dálku prostřednictvím webových stránek a sms, k podpisu dochází zadáním unikátního PIN kodu. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalovaný dne 14. 11. 2022 zadal PIN a souhlasil se zněním smlouvy o zápůjčce, zapůjčil si 20 000 Kč, strany si dohodly zaplacení poplatku 4 875 Kč a tyto se zavázal splatit do 14. 12. 2022. Z výpisu o platbě ze dne 14. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně zaslala částku 20 000 Kč označenou rodným číslem žalovaného. Z výpisu o ověřovací platbě 1 Kč má soud za prokázané, že se jednalo o účet žalovaného. Ze zprávy ČSOB, a.s. ze dne 17. 1. 2024 má soud za prokázané, že na účet žalovaného byla částka 20 000 Kč se shodným variabilním symbolem připsána dne 14. 11. 2022. Z upomínek má soud za prokázané upomínání žalovaného o zaplacení.4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel dálkovým způsobem s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na jeho účet žalobkyně zaslala částku 20 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že zkoumala úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru, nepředložila však důkazy, které by osvědčily jakékoli dotázání se dlužníka na jeho situaci, případně prověření těchto skutečností z iniciativy přímo věřitele.5. Ohledně postavení účastníků v posuzovaném vztahu je zřejmé, že žalobkyně je podnikatelem ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. z., a žalovaný spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. Na jejich vztah je proto třeba aplikovat ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných spotřebitelem, podle § 1810 a násl. o. z. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce v souladu s ust. § 2390 a násl. o. z. Vzhledem k vývoji judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, a dále podobně např. Krajský soud v Praze sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , je soud povinen zjišťovat, jakým způsobem prověřila žalobkyně jako věřitel schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Tuto povinnost má soud i bez návrhu žalovaného, neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet je stanovena nejen pro ochranu samotného spotřebitele, ale též na ochranu věřitele, dalších věřitelů a celé společnosti, které nesvědčí důsledky předlužení dlužníků. Porušení takové povinnosti věřitelem tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. V tomto případě žalobkyně tvrdila, že prověřila schopnost žalovaného zápůjčku splácet, že se dotazovala na jeho poměry a provedla lustraci v dostupných rejstřících. Důkazy k těmto tvrzením žádné nenavrhla. Protože se žalobkyně nezúčastnila jednání soudu, nemohl soud v tomto smyslu žalobkyni poučit podle § 118a odst. 3 o.s.ř., že je třeba předložit důkazy k prokázání jejích tvrzení, ač v předvolání soud avizoval, že hodlá žalobkyni v tomto smyslu poučit, jedná se o poučení poskytované zásadně při jednání. Žalobkyně tedy neprokázala, že splnila svou povinnost podle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky a smlouvu o zápůjčce soud hodnotí z tohoto důvodu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Dřívější úprava výslovně nestanovila absolutní neplatnost v případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele, přesto však k takovému závěru praxe dospěla z důvodu nutnosti ochrany spotřebitele a současně celé společnosti. V případě nové úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., kde by se jazykovým výkladem dalo dospět k závěru, že nově bude neplatnost smluv pro porušení této povinnosti pouze relativní, je třeba tento výklad provést s přihlédnutím k zásadám uznávaným demokratickými státy jako je ochrana slabší strany a zásada rovnosti. Výklad nové právní úpravy vedoucí k závěru o relativní neplatnosti by nepochybně zakládal nerovnost stran a takovou nerovnost je třeba výkladem vyvážit, aby nedošlo k popření smyslu a účelu zákonné povinnosti poskytovatele úvěru úvěruschopnost zkoumat a tím i v důsledku k oslabení ochrany spotřebitele jako takové, když i záměrem zákonodárce v nové úpravě bylo ochranu spotřebitele oproti předchozí úpravě ještě zvýšit. Proto soud posoudil splnění této povinnosti věřitelem ex offo.6. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobkyně podle § 2993 o. z. právo na vrácení peněžité částky, kterou žalovanému poskytla jako jistinu úvěru, jak bylo prokázáno. Proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl včetně požadovaného úroku z prodlení, kdy v tomto poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který dovodil, že s odkazem na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, „z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“7. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla úspěšná z 52,7 % a neúspěšná z 47,3 %. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III rozsudku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni část nákladů řízení v částce 150,90 Kč, což odpovídá 5,4 % jejích účelně vynaložených nákladů, které tvoří zaplacený soudní poplatek v částce 1 342 Kč, odměna za právní zastoupení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a předžalobní výzva) dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 300 Kč, paušální náhrada podle § 14b odst. 5 písm. a) za 3 úkony po 100 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně coby advokáta.8. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá o.s.ř., když soud neshledal důvod k jinému postupu.