18 C 291/2024-26 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 9. 11. 2022 smlouvu o úvěru ve výši 36 360 Kč skládající se z půjčené částky 20 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 16 360 Kč. Úvěr měl být splácen týdenními splátkami ve výši 606 Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena do 7 dnů od podpisu smlouvy. Žalovaný splácel úvěr nepravidelně, uhradil celkem 6 360 Kč. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Přestože by splatnost pohledávky nastala dle uvedeného ujednání dříve, požaduje žalobce zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, nechal tedy uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru a jako datum splatnosti určil den 3. 1. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání, z něhož se žalobce omluvil. Žalovaný se bez včasné a důvodné omluvy k jednání nedostavil. Soud tedy jednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o.s.ř.“).4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení, a z těchto listin byl zjištěn následující skutkový stav: Mezi účastníky byla dne 9. 11. 2022 sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta v tento den v hotovosti částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobci celkem 36 360 Kč (tj. jistinu a celkové náklady úvěru sestávající z úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a poplatku za hotovostní inkaso splátek), a to v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 606 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 16. 11. 2022 (prokázáno smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2022, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný uhradil celkem 6 360 Kč, žalobce tak eviduje dlužnou částku ve výši 30 000 Kč (prokázáno evidencí žalobce – informacemi o smlouvě , číslo, ). Žalovaný byl k zaplacení zbývající žalobcem evidované dlužné částky ve výši 30 000 Kč vyzván předžalobní výzvou ze dne 11. 10. 2023 (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 11. 10. 2023 včetně dokladu o odeslání).5. Po právní stránce posoudil soud vztah účastníků jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o.z.“). Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Žalobce sjednal smlouvu v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o.z.). Vzniklý závazek je tak kromě příslušných ustanovení o.z., nutno posoudit rovněž podle zákona č 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni sjednání smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni sjednání smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce uvedl, že provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta při jejím sepisování, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti Credit Check, s.r.o., kontrolu aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrolu aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolu platební historie žalovaného u společnosti žalobce vč. historie veškerých záznamů o žalovaném, vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů žalovaného zaznamenaných v evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z “terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. V evidenční kartě klienta je pak uvedeno, že v době poskytnutí úvěru žil žalovaný v námu, měl základní vzdělání a pracoval na plný úvazek jako operátor ve společnosti , právnická osoba, . s průměrným čistým příjmem ve výši 20 280 Kč měsíčně. Žalobce doložil výplatní pásky žalovaného za měsíce srpen a září 2022. Výdaje žalovaného činily dle karty 19 492 Kč měsíčně, z toho 4 872 Kč připadalo na výdaje na bydlení a 4 620 Kč činilo „životní minimum na ověření“.10. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce považuje soud za nedostatečné. Není doloženo, zda žalobce skutečně provedl lustraci žalovaného v jím uváděných registrech, např. v Centrální evidenci exekucí, když výstupy z daných databází nepředložil. Žalobce sice řádně zjistil příjem žalovaného a předložil i výplatní pásky žalovaného, avšak nevěnoval se adekvátně jeho výdajům. Není zřejmé, na čem konkrétně je založen údaj o výdajích žalovaného na bydlení v částce 4 872 Kč měsíčně. Žalobce dále u výdajů žalovaného použil částku 4 620 Kč, kterou označil jako „životní minimum na ověření“, přičemž neuvedl, z jakého důvodu s touto částkou kalkuloval. Pokud měla zahrnovat veškeré další výdaje žalovaného, pak se jedná o pouhou domněnku žalobce. Využití paušální částky pro stanovení výdajů úvěrovaného nemůže nahradit proces zjišťování jejich skutečné výše, když tato paušální částka se se reálnou situací úvěrovaného může významně rozcházet. Žalobce tak nemohl být v pozici, kdy by z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného, nevyplývaly žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud tak konstatuje, že žalobce své povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost žalovaného nedostál.11. S ohledem na to, že žalobce ve věci neprokázal, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna jeho zákonná povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jakožto dlužníka, je tak tato smlouva absolutně neplatná. V řízení bylo naopak prokázáno, že žalobce uzavřel předmětnou smlouvu s žalovaným, aniž by vzal v úvahu všechny nezbytné a relevantní faktory, které by mohly ovlivnit schopnost žalovaného daný úvěr po dobu jeho trvání splácet.12. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a žalovaným nebyl sjednán platný závazek, má žalobce podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nárok na vrácení peněžité částky představující nesplacenou část jistiny úvěru. Z tvrzení a listinných důkazů žalobce bylo prokázáno, že žalobce vyplatil z titulu smlouvy o úvěru žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný zaplatil celkem částku 6 360 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistině částku ve výši 13 640 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobci zaplatit. Žalovaný je dále povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, tj. z dlužné části jistiny, dle § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 4. 1. 2024 do zaplacení. Soud tak v tomto rozsahu žalobě vyhověl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku žalobního nároku soud z výše uvedených důvodů žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).13. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když neshledal důvodu pro jiný postup.14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení byl při zohlednění příslušenství procesně úspěšnější žalovaný, kterému však v jeho průběhu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.