6 C 266/2021-35 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, které v petitu návrhu specifikovala. Konstatovala, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit i částku ve výši [částka]. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 13 měsíčních splátkách. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalobkyní byla uzavřena dne [datum] smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž předmětné pohledávky přešly na žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši [částka], smluvního úroku z jistiny dlužné částky v sazbě ve výši 25,85% p.a. od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný uvedené částky ani přes písemnou upomínku neuhradil. 2. K nařízenému jednání na den [datum] se žalovaný nedostavil, předvolání se žalobou mu bylo řádně doručeno dne [datum]. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, jak umožňuje § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně se z jednání omluvila. 3. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] ze dne [datum]. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o úvěru [číslo] uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], jejímž obsahem je poskytnutí částky [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s navýšením [částka], které sestává z úroku 25,85 % z poskytnuté jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru v částce [částka], poplatku za správu úvěru ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce [částka] Celkem se tedy žalovaný zavázal splatit částku [částka], a to ve 13 splátkách po [částka]. Žalobkyně žalovaného upomínala o úhradu dluhu před podáním žaloby dopisem ze dne [datum]. 4. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud se pak zabývá okolnostmi každého konkrétního případu, přičemž pouze na základě těchto může dospět k závěru, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Nejedná se tedy o právní jednání, které odporuje zákonu, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý a zjevně nepřiměřený, a nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. [příjmení] způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část smlouvy či nikoliv. V daném případě soud posoudil Smlouvu o úvěru ve smyslu § 588 o. z., jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. V daném případě byla smlouva mezi účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z. Podle § 1813 o. z., jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka,„ poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Soud má proto vážné pochybnosti o poctivosti jednání žalobkyně. Ze všech důvodů uvedených shora soud považuje toto právní jednání za neplatné, zejména pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně požaduje po žalovaném„ poplatky“, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, které u půjčky/úvěru na [částka] činí celkem částku [částka]. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Žalobkyně požaduje po žalovaném za zápůjčku poplatek ve výši 73 % z částky, která byla žalovanému půjčena. Výši„ Celkových nákladů spotřebitelského úvěru“ vztažmo k půjčené částce soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017 – 64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobkyně je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Smlouva o úvěru je tedy dle názoru soudu, s poukazem na shora uvedené, neplatným právním jednáním. Nad rámec soud uvádí, že neplatnost smlouvy musí soud posuzovat ze zákona a není nutné, aby účastník řízení neplatnost smlouvy výslovně namítl. 5. Soud se dále zabýval tím, zda nelze vztah mezi účastníky posoudit dle ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“. Předpokladem k aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je prokázání toho, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a získal majetkový prospěch buď plněním bez právního důvodu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl či protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení vzniklé ze závazku je na místě pouze tehdy, pokud smlouva či závazek neexistuje, smlouva byla zrušena či byla později shledána jako neplatné právní jednání, což je daný případ. Zde soud vychází z názoru, že žalobkyně žalovanému plnila poskytnutím finančních prostředků na základě domněle platné smlouvy, a proto má nárok na jejich vrácení, když zavinění nepředstavuje předpoklad pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení. Tato povinnost„ vrátit“ je objektivního charakteru a vyplývá i z ustanovení § 2993 věta prvá o. z. Dle tohoto ustanovení„ Plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila“. Přitom je rovněž nerozhodné, zda jde o omyl skutkový či právní, kdo jej vyvolal, jaké okolnosti se týká a nakolik je intenzivní. Vzhledem k tomu tedy, že se žalobkyně domáhala plnění na základě neplatné smlouvy a soud dospěl k závěru o její neplatnosti, byl pak nárok žalobkyně posouzen dle ust. § 2991 a násl. o. z., jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný na základě smlouvy prokazatelně obdržel částku [částka] a dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nesporoval, na tento dluh neuhradil ničeho, bezdůvodné obohacení tak představuje částku [částka]. Soud proto výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit uvedenou částku společně se zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky, a to od okamžiku, kdy žalobkyně učinila vůči žalovanému výzvu k plnění. V dané věci je nutno za výzvu k plnění považovat dopis ze dne [datum], který dle podacího lístku věřitel odeslal dne [datum]. Za užití § 573 o.z. je zásilka pokládána za doručenou dne [datum], tedy žalovaný se ocitl v prodlení dnem [datum], od tohoto data je proto povinen platit úrok z prodlení, a to na podkladě § 1970 obč. zákoníku, jehož výše odpovídá § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.. Žalovaný je povinen zaplatit dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 6. Ve zbývající části byla žaloba