7 C 223/2021-31 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně podala dne [datum] žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s předchůdcem žalobkyně Smlouvu o úvěru [číslo] Smlouva byla uzavřena s původním věřitelem [právnická osoba] (později byla pohledávka převedena společnosti [právnická osoba]). Na základě této smlouvy byla žalovanému vyplacena částka ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v [anonymizováno] měsíčních splátkách. Celkem se žalovaný zavázal vrátit [částka], když poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky ve výši [částka], která je tvořena dlužnou jistinou a neuhrazeným úrokem. Požaduje rovněž úrok z prodlení. Pohledávku za žalovaným žalobkyně nabyla smlouvou ze dne [datum]. 2. Soudem bylo bez vydání elektronického platebního rozkazu nařízeno jednání na den [datum], z něhož byla žalobkyně soudem omluvena. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti. 3. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně doložila Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou s [právnická osoba] ze dne [datum]. 4. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o úvěru [číslo] ze dne [datum], z čehož má soud za prokázané, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému vyplacena částka [částka]. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli náklady úvěru ve výši [částka]. Celková částka, kterou se zavázal žalovaný vrátit věřiteli, dosahuje tedy výše [částka]. Navýšení nad rámec zapůjčené částky ve výši [částka] tak činí 73% z poskytnuté jistiny. 5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). [obec] mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. [příjmení] způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.). 6. Soud v daném případě posoudil Smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne [datum] ve smyslu § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti. 7. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah: V daném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z.. Podle § 1813 o. z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13 EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, náklady úvěru a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena od jejího právního předchůdce. Je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Očekává se ale od poskytovatele - požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. 8. Soud považuje toto právní jednání (Smlouvu o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu nákladů úvěru [částka], aniž by bylo uvedeno, jak byla tato částka určena a proč právě v této výši. Jaký je skutečný zisk věřitele z této transakce, není patrné. Výši nákladů úvěru, které činí [částka] tj. 73% vztažmo k půjčené částce [částka], soud považuje za odporující dobrým mravům. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017 v obdobné věci, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobkyně je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok, který žalobkyně resp. její předchůdce nazývá náklady spotřebitelského úvěru, nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel. Proto soud považuje za neplatné právní jednání celou smlouvu. 9. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta vyjma rozsahu nároku na vydání bezdůvodné obohacení (viz níže), když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně. 10. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). 11. Pakliže bylo plnění ve výši [částka] žalovanému poskytnuto na základě neplatné smlouvy o úvěru, tedy fakticky bez právního důvodu, je namístě, aby žalovaný vrátil to, oč se obohatil. V tomto směru soud dovodil, že žalovaný nezaplatil žalobkyni resp. jejímu právnímu předchůdci ničeho. Neuhrazená část poskytnuté částky [částka] je tedy bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a žalovaný je povinen tuto částku žalobkyni uhradit ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. spolu se zákonným úrokem z prodlení, počítaným ode dne následujícího od podání návrhu. O úroku z prodlení soud rozhodl ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. 12. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého účastník, který má ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. S ohledem na míru procesního úspěchu soud proto rozhodl tak, že náhrada nákladů soudního řízení nebyla přiznána ani jedné z procesních stran. 13. O uložení povinnosti doplatit soudní poplatek rozhodl soud podle sazebníku soudních poplatků jako přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy podle položky 2 odst. 2 platí, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1.